Optativ

Optativ zástupný

Ve vedlejších větách, které byly závislé na hlavní větě s minulým časem, mohl nastupovat původně optativ na místo indikativu nebo konjunktivu. I v této funkci se optativ v novozákonní řečtině občas vyskytuje:

• Ἡ δὲ ἐπὶ τῷ λόγῳ διεταράχθη καὶ διελογίζετο ποταπὸς εἴη ὁ ἀσπασμὸς οὗτος. - Ona při těch slovech zneklidněla a uvažovala, odkud je ten pozdrav. (Lk 1,29)

Optativ potenciální (s částicí ἂν)

Optativ, jak napovídá i jeho název, byl v řečtině způsobem pro vyjádření splnitelného přání (způsob přací). Jeho funkce byla však mnohem širší. Možnosti jeho použití můžeme rozdělit do několika skupin:

Optativ přací

Optativ slouží k vyjádření splnitelného přání:

Optativ je slovesný způsob a patří tedy do stejné kategorie jako indikativ, imperativ a konjunktiv. Tvoří se od všech slovesných kmenů často značně odlišnými koncovkami. Tyto koncovky mají jeden společný znak, a to je samohláska ι, která tvoří dvojhlásku s thematickým vokálem.

Čeština optativ nemá a nemá ani žádný jiný způsob, který by optativu odpovídal. Jako v případě konjunktivu bude i tady nejpřiměřenějším způsobem jak si jeho funkce osvojit, porozumět jeho použití.