Jste zde

Konjunktivní věty

V hlavních větách je konjunktiv plnovýznamovým reprezentantem subjektivního vztahu podmětu k budoucímu ději a může mít tři funkce, které jsou v základních formách většinou vázané jen na některé tvary konjunktivu.

  1. Konjunktiv vybízecí (adhortativní): Tuto funkci má konjunktiv 1. osoby plurálu. Je to ekvivalent českého imperativu 1. osoby plurálu.
  • Οὗτός ἐστιν ὁ κληρονόμος, δεῦτε ἀποκτείνωμεν αὐτόν. To je dědic, honem, zabijme ho. (Mk12,7)
  • Ἐγείρεσθε, ἄγωμεν - Vstaňte, pojďme. (Mk 14,42)
  • Ἐπιστάτα, καλόν ἐστιν ἡμᾶς ὧδε εἶναι, καὶ ποιήσωμεν σκηνὰς τρεῖς... - Pane, je dobře, že jsme tady. Udělejme tři stany. (Lk 9,33)
  • Konjunktiv zabraňovací (prohibitivní): Tuto funkci mívá konjunktiv aoristu 2. a 3. osoby sg. i pl. se záporkou μή. Je to náhrada za imperativ aoristu, který
    se nikdy nepoužíval v záporu. Do češtiny se konjunktiv aoristu s touto funkcí musí přeložit většinou imperativem nedokonavým.
    • Mὴ με βασανίσῃς - Nemuč mě! (Mk 5,7)
    • Mὴ φονεύσῃς - Nezabíjej! (Mk 10,18)
    • Mὴ θαυμάσῃς - Nediv se! (J 3,7)
  • Konjunktiv rozvažovací (deliberativní): Tuto funkci má nejčastěji konjunktiv 1. osoby singuláru a plurálu. Používá se pouze v tázacích větách. Vyjadřuje se jím nerozhodnost mluvčího, jeho
    nejistota ohledně toho, co má činit. Překládá se do češtiny pomocným slovesem "mám" / "máme".
    • Τί ποιήσωμεν τοῖς ἀνθρώποις τούτοις; - Co máme udělat pro tyhle lidi? (Sk 4,16)
    • Σὺ εἶ ὁ ἐρχόμενος, ἢ ἄλλον προσδοκῶμεν; - Ty jsi ten, kdo má přijít, nebo máme čekat jiného? (Lk 7,19)
    • Πόθεν ἀγοράσωμεν ἄρτους; - Kde máme nakoupit chleby? (J 6,5)