Jste zde

Helénistická řečtina

Předznamenáním epochálního zlomu ve vývoji řeckého světa i jazyka byl rok 336, kdy v sousední Makedonii usedl na trůn král Alexandros. Jeho otec Filip II. totiž dva roky před tím porazil Řeky u Chairóneie a Alexandros pak s podporou armády a chytrých politických hesel (jako bylo sjednocení Řeků k boji proti Peršanům) celé Řecko spojil a roku 334 vytáhl s řecko-makedonskou armádou do Asie. V následujícím desetiletí si bez jediné porážky vojensky podmanil nejen Persii, ale pronikl až do Indie, kde ho k ukončení výpravy přinutila jen a pouze nechuť jeho vojáků táhnout ještě dále. Nám tu však nejde o líčení řeckých dějin a dalších osudů této nové velké říše. Chtěli jsme jen nastínit novou situaci, která vedla k velkému rozšíření a zároveň proměně řeckého jazyka a kultury. Na svém tažení totiž Alexandros zakládal města, kterým většinou dával své jméno, takže až dosud máme stopy různých Alexandrií od Egypta až po dnešní Pákistán. V nich se ale nemluvilo místním jazykem. Byla to města s řecko-makedonskou správou a jednacím a kulturním jazykem v nich byla řečtina. Jak to ale bývá, když se nějakým jazykem mluví na příliš velkém území a když jím píšou lidé různého jazyka a vzdělání, dočkala se tato řečtina určitého gramatického zjednodušení a stylistického rozvolnění. Vznikl vlastně nový dialekt. Jeho základem byla attičtina, ale objevuje se v něm i několik prvků iónských. Říká se mu "obecná řečtina", tj. řecky "koiné dialektos". Tento jazyk se začal používat v literatuře od tzv. helénistického období, které je na svém začátku ohraničeno řecko-makedonskou expanzí za Alexandra a na konci dovršením římské expanze a vznikem římského císařství, a používal se pak i nadále.