V současné době existují tři tendence jak starou řečtinu při školní výuce vyslovovat:

1. Vyslovovat tak, jak vyslovují současní Řekové. Tento způsob razil humanista Johannes Reuchlin, a proto se někdy říká "výslovnost reuchlinovská". Ta ale není pro studium tohoto jazyka příliš vhodná, protože pravopis současné řečtiny vychází z historické podoby jazyka a od toho, jak se mluví, se velmi liší. Vzpomeňte si jen, jakou dalo práci naučit se v češtině, kde se píše "y" a kde "i", kde "s" a kde "z" a tak podobně, a v současné řečtině je to ještě mnohem těžší.
2. Vycházet z toho, jak se mluvilo ve staré době, kdy se ustaloval řecký pravopis, a číst tedy přibližně tak, jak se píše. Tento způsob hájil humanista Erasmus Rotterdamský, a proto se někdy říká "výslovnost erasmovská".
3. Druhý způsob se dále rozvíjí s novými vědeckými poznatky o výslovnosti hlásek klasické attičtiny v klasické době 5.-4. stol. před Kristem. Podle nich se "erasmovská" výslovnost upravuje, aby více odpovídala mluvě klasických autorů. Třetímu způsobu můžeme říkat "výslovnost restituovaná".

Badatelé v oboru řeckého jazyka mají sice o vývoji řeckých hlásek poměrně podrobné informace na základě nápisných památek a papyrových nálezů (třeba na základě toho, jaké chyby se kdy a kde nejčastěji vyskytují), avšak stejně nevíme zcela konkrétně, jak se jednotlivé hlásky ve staré řečtině foneticky realizovaly, protože audiozáznamy a rodilí mluvčí nejsou k dispozici. Pro studenta, kterému jde o čtení tištěných řeckých textů, je nejvýhodnější přijmout buď erasmovskou, nebo restituovanou výslovnost. My zvolíme tu erasmovskou (i když pro novozákonní dobu je to anachronismus) a budeme řecká písmena číst tak, jak je uvedeno v tabulce, a klidně i tak, jak jsme zvyklí při vyslovování českých hlásek. Nemusíme dělat svým mluvidlům žádné násilí.

Přesto je už z tabulky patrné, že číst správně řecký text není ani s erasmovskou výslovností úplně jednoduché, protože některá písmena se mohou číst několika způsoby. Volba způsobu ale není libovolná, závisí často na tom, jaká písmena stojí kolem. Proto budeme muset několik věcí vyložit ještě podrobněji.

U každé samohlásky nebo dvojhlásky na začátku slova se psal ve staré řečtině tzv. přídech. Přídechy jsou dva:

1. Některá slova mají přídech ostrý: ῾ - Ten se čte se jako "h" před dotyčnou samohláskou nebo dvojhláskou.
2. Zbylá slova mají přídech jemný: ᾿ - Ten se nevyslovuje, ale jeho psaní je přesto povinné.

Jaký přídech slovo má, je třeba si zapamatovat při studiu slovní zásoby. Pro umístění přídechů platí následující pravidla (šikmá čárka v příkladech značí přízvuk):

1. v malém písmu u jednoduchých samohlásek se přídech píše nad znak samohlásky: ἐλπίς (naděje [elpis]), ἡμέρα (den [hémerá])
2. ve slovech začínajících velkým písmenem se u jednoduchých samohlásek přídech píše před znak samohlásky: Ἀρίσταρχος[aristarchos]
3. v malém písmu u dvojhlásek se přídech píše nad znak druhé samohlásky: εἰκών (obraz [ejkón]), οὕτως (takto [hútós])
4. ve slovech začínajících velkým písmenem se u dvojhlásek krátkých přídech píše nad znak druhé samohlásky: Αἴγυπτος (Egypt [aigiptos])
5. ve slovech začínajících velkým písmenem se u dvojhlásek dlouhých "iótových" (tj. u těch, které se čtou jako dlouhé samohlásky - srov. 1.2, pozn. 4) přídech píše před znak první samohlásky: ᾍδης (Hádés), ᾨδή (píseň, zpěv [ódé])

V dnešní výslovnosti řečtiny se používá většinou přízvuk důrazový (jako v češtině). Původní přízvuk byl však melodický - přízvučná slabika se vyslovovala o kvintu výše než nepřízvučná. Přízvuk nemá pevné postavení. Může být na poslední slabice, předposlední slabice, nebo na třetí slabice od konce a jeho místo i druh se může v konkrétním tvaru slova lišit od slova základového (od slovníkového tvaru). Někdy se význam slova může odlišovat právě přízvukem; není to však příliš časté: ὁ (člen) / ὅ (zájmeno "které"). Proto se v tomto kurzu přízvuky budou vyučovat a vyžadovat jen ve velmi omezené míře. V této chvíli stačí si pouze zapamatovat, jak se v terminologii gramatiků jmenují jednotlivé přízvuky a jednotlivá slova v závislosti na tom, jaký přízvuk a na jaké slabice mají, a také jak se přízvuky píšou. Druhy přízvuků:

1. přízvuk ostrý - značí se čárkou se stejným sklonem, jaký má české diakritické znaménko dlouhé samohlásky, a umisťuje se stejně jako přídech, tj. v malém písmu nad znakem samohlásky, v případě dvojhlásky nad její druhou samohláskou atd. Pokud je na stejné slabice přídech i přízvuk, píše se ostrý přízvuk vždy za znaménko přídechu: Αἴγυπτος, οὕτως, ᾍδης (viz výše, bod 2.)
2. přízvuk těžký - značí se čárkou opačného sklonu než má přízvuk ostrý a umisťuje se stejně jako on: καὶ (spojka "a" [kaj]), ἢ (nebo, než [é])
3. přízvuk průtažný - značí se obloučkem nebo vlnovkou (podle použitého fontu) a umisťuje se rovněž jako přídech, tj. v malém písmu nad znakem samohlásky, v případě dvojhlásky nad její druhou samohláskou atd. Narozdíl od ostrého přízvuku se však v kombinaci s přídechem píše nad znaménko přídechu: σῶμα (tělo [sóma]), εὖ (dobře [eu]), εἷς (jeden [hejs])

Slova podle druhu a umístění přízvuků:

1. ostrý přízvuk se může vyskytovat na posledních třech slabikách:
   
   • slovo s ostrým přízvukem na poslední slabice se nazývá oxytonon: ψυχή (duše [psíché])
   • slovo s ostrým přízvukem na předposlední slabice se nazývá paroxytonon: ἡμέρα (den [hémerá])
   • slovo s ostrým přízvukem na třetí slabice od konce se nazývá proparoxytonon: θάνατος (smrt [thanatos])
2. těžký přízvuk se může vyskytnout pouze uprostřed souvislého textu, kde nahrazuje ostrý přízvuk na poslední slabice
   
   • slovo s těžkým přízvukem na poslední slabice se nazývá barytonon: καὶ ὁ λόγος ἦν πρὸς τὸν θεόν (...a to slovo bylo u Boha... [kaj ho logos én pros ton theon])
3. průtažný přízvuk se může vyskytovat na posledních dvou slabikách:
   
   • slovo s průtažným přízvukem na poslední slabice se nazývá perispómenon: ἐν ἀρχῇ (na počátku [en arché])
   • slovo s průtažným přízvukem na předposlední slabice se nazývá properispómenon: δοῦλος (otrok [dúlos])

Řečtina měla čtyři interpunkční znaménka:

1. Tečka vypadá stejně a plní stejnou funkci jako tečka v češtině.
2. Horní tečka (tzv. kólon) je tečka psaná ve výši horní hranice malého písmene (·) a má stejnou funkci jako středník a jako dvojtečka, tedy označení výraznějších předělů ve výpovědi, než jaké označuje čárka.
3. Čárka vypadá stejně a plní obdobnou funkci jako čárka v češtině - její používání však není jako v češtině dáno gramatickým pravidlem: čárka v
   řečtině nevyznačuje tolik logicko-gramatické členění (např. odporovací poměr nebo členění souvětí na věty), ale spíš významové a rytmické celky (místa nádechů v mluvě).
4. Otazník má podobu středníku (;), klade se na konec tázacích vět.

Vykřičník řečtina nemá. Zvolací věty se vyznačují pouze slovosledem, nebo nějakým zvolacím slovem.

Pro tvoření některých slovesných kmenů je důležité všimnout si, jaká hláska předchází před koncovkou. K takovým slovesným kmenům patří i kmen futurální, o nějž půjde v této kapitole. Budeme se tedy muset nejprve zabývat rozdělením hlásek.

Teoretické třídění hlásek se zakládá na rozdílech mezi nimi, které v běžné komunikaci vnímáme bezprostředně a intuitivně. První a základní je rozdělení hlásek na souhlásky a samohlásky.

U samohlásek nemusíme pro naše potřeby zavádět žádné další rozdělení. Souhlásky se dělí podle několika hledisek do řady subkategorií, které si pro potřeby orientace v řeckém jazyce můžeme zjednodušit takto:

1. Podle sluchového dojmu:
   • souhlásky ražené (odborně explozivy) - při jejich artikulaci dochází k vytvoření úplného závěru mluvidel a přerušení výdechového proudu (b, g, d atd.)
   • souhlásky plynné (odborně likvidy) - při jejich artikulaci dech průběžně uniká štěrbinou mluvidel (l a r)
2. Podle místa artikulace - toto hledisko se může uplatnit u všech souhlásek, ale nám stačí všimnout si, jak se podle něho třídí souhlásky ražené v řečtině:
   • souhlásky zadopatrové: artikulují se v oblasti měkkého patra (κ, γ, χ)
   • souhlásky zubné: artikulují se závěrem jazyka a dásní těsně za zuby (τ, δ, θ)
   • souhlásky retné: artikulují se v oblasti rtů (π, β, φ)
   • [souhlásky nosové: artikulují se na stejných místech jako ostatní ražené hlásky, ale dochází přitom k rezonanci nosní dutiny (μ, ν).]

Poznámky:

• Pokud si vyzkoušíte, jak se artikulují hlásky uvedené jako příklady pro souhlásky ražené, zjistíte, že se dopouštíme teoretické nepřesnosti, protože "ch" není v češtině souhláska ražená a "f" není ani ražená, ani retná (je to souhláska "zuboretná"). Při výkladu řečtiny je však praktické řadit tyto souhlásky tak, jak jsme uvedli, a kdybychom trvali na restituované výslovnosti klasické řečtiny, bylo by to dokonce i teoreticky "čisté" , neboť "φ" se dlouho vyslovovalo jako "ph" a "χ" jako "kh".
• V tradičních řeckých gramatikách a učebnicích (Smyth, Niederle) se při výkladu slovesného systému z praktických důvodů k souhláskám plynným řadí i nosovky m a n, které moderní fonologie řadí k hláskám raženým. Budeme tak u příslušných témat postupovat také, protože nosová a plynná slovesa se v řečtině chovají stejně.
• Pořadí použité u výčtu jednotlivých skupin ražených souhlásek není náhodné ani samoúčelné. Souhlásky jsou řazeny podle dalšího hlediska vystihujícího způsob jejich artikulace: na prvním místě řady stojí vždy souhláska neznělá, na druhém znělá a na třetím tzv. neznělá aspirovaná (neznělá s přídechem). Také toto hledisko bude později důležité, i když ho v této kapitole ještě neuplatníme.
• Pro náročnější studenty doplňujeme Přehled řeckých souhlásek, který vychází z výslovnosti klasické řečtiny