Věta jednoduchá

Tato kapitola dává první seznámení se základy řecké větné skladby a podává návod pro překládání jednoduchých vět do češtiny



1. najít a určit tzv. určitý slovesný tvar

Při překladu řeckých vět do češtiny je nejvhodnější vycházet od určitého slovesného tvaru. Všechny tvary tvořené od sloves jsou buď určité, nebo neurčité.

  • Neurčité tvary: neurčitým tvarem je infinitiv. "Neurčitý" se mu říká proto, že nerozlišuje osobu a číslo.
  • Určité tvary: ostatní slovesné tvary jsou určité. Rozlišují všech pět slovesných gramatických kategorií (osoba, číslo, způsob, čas a slovesný rod).

Nejen pro gramatický cvik, ale i pro praktickou orientaci v textu a pro správné překládání je nutné umět všechny kategorie konkrétního slovesného tvaru správně určit - to znamená například rozpoznat, že λύεις je 2. os. sg. ind. préz. akt. λῦε 2. os. sg. imper. préz. akt. a λύῃ 2. os. sg. ind. préz. med.

Na rozdíl od češtiny, kde se určuje osoba, číslo, způsob, čas, slovesný rod a vid, se u řeckých sloves vid jako zvláštní kategorie neurčuje. Je to proto, že vid tvoří spojitou kategorii s časem a a je jednoznačně dán jeho názvem. Z tohoto důvodu se čas určuje také u infinitivů: jestliže je λύειν inf. préz. akt. a λύεσθαι inf. préz. med., neznamená to, že "rozvazovat" a "rozvazovat se" vypovídá o časovém zařazení do přítomnosti, ale myslíme tím, že λύειν znamená "rozvazovat", nikoli "rozvázat" atd. Zkrátka, v řečtině říkáme "časy", ale často tím více myslíme "vidy".



2. přeložit určitý slovesný tvar

Když už máme určitý slovesný tvar přesně určený (známe jeho osobu, číslo, způsob, čas i slovesný rod), přeložíme ho tak, aby český překlad vyjadřoval stejné gramatické kategorie, které jsme právě určili u tvaru řeckého. K tomu ale potřebujeme často znát některé další podrobnosti o jeho funkci v dané větě, abychom například rozlišili mediální a pasivní význam medio-pasivních tvarů.



3. najít podmět a další větné členy

Najdeme podmět slovesa (tj. slovo v nominativu), dále předmět a posléze další větné členy. Takto postupně odkrýváme smysl celé věty. Řečtina má podobně jako čeština slovosled volný, takže podmět – na rozdíl např. od angličtiny – nemusí stát na začátku věty. Jakou funkci slovo ve větě zastává, se poznává hlavně podle koncovek, a proto není moudré, a někdy ani možné překládat po řadě od prvního slova ke druhému atd.

Pozor, v řecké větné stavbě se vyskytují některé zvláštnosti:

Příklady:

Ὁ νόμος κρίνει τὸν ἄνθρωπον. - Zákon soudí člověka.

Κρίνει κύριος τὸν λαόν. - Pán soudí lid.

Ἐπ’ ἀληθείας τὴν ὁδὸν τοῦ θεοῦ διδάσκεις. - Podle pravdy učíš cestě k Bohu.

Λεπροὶ καθαρίζονται, πτωχοὶ εὐαγγελίζονται. - Malomocní jsou očišťováni, chudým se hlásá radostná zvěst.

Ὕστερὸν ἔρχονται αἱ λοιπαὶ παρθένοι. - Později přicházejí ostatní panny.

Τὰ ἔργα αὐτοῦ πονηρά ἐστιν. - Jeho skutky jsou zlé. (podmětem neutrum v plurálu, přísudkové sloveso v singuláru)



Srovnání aktivního, mediálního a pasivního významu

Aktivní význam: podmět označuje osobu, věc atd., od níž slovesný děj vychází:

Ὁ κύριος παιδεύει τὸν υἱόν. Pán (podmět, činitel) vychovává syna (předmět, cíl činnosti).

Mediální význam: podmět označuje osobu, věc atd., od níž aktivní děj vychází a kterou nějakým způsobem, přímo nebo nepřímo, zasahuje:

Ὁ υἱὸς παιδεύεται. Syn (gramatický podmět i logický předmět činnosti) se vzdělává. - medium přímé (činnost se týká podmětu přímo – podmět a předmět jsou totožné)

Ὁ κύριος παιδεύεται τὸν υἱόν. Pán (podmět, činitel) si vychovává syna (předmět). - medium prospěchové (činnost se netýká podmětu přímo, má předmět jiný, ale děje se ve prospěch podmětu)

Pasivní význam: podmět označuje osobu, věc atd., která je slovesným dějem zasažena, avšak není jeho zdrojem:

Ὁ υἱὸς παιδεύεται ὑπὸ τοῦ κυρίου. Syn (gramatický podmět i logický předmět činnosti) je vychováván pánem (činitel).

Pasivní význam se u tvarů mediálních prézentního kmene rozpozná od významu mediálního pouze podle kontextu. Při pasivním významu je podmět logickým předmětem činnosti, proto v takové větě nemůže figurovat žádné slovo, které by formou (pádem) a smyslem mohlo být předmětem; zároveň bývá při pasivním významu většinou vyjádřen činitel (tzv. agens) pasivního děje. Ten se v řečtině vyjadřuje nejčastěji předložkovou konstrukcí ὑπὸ + genitiv.



Věty se jmenným přísudkem a přívlastková a přísudková pozice adjektiva

Ve větách se jmenným přísudkem se v řečtině často vynechává sloveso "být". Věty bez slovesa jsou proto v řečtině hojnější než v češtině:

Πιστὸς ὁ λόγος. - To slovo je věrohodné. (text je běžnou oznamovací větou, třebaže v něm není sloveso.)

Má-li adjektivum v konkrétním textu funkci shodného přívlastku, nebo přísudku, je možné poznat (kromě některých zvláštních případů) na první pohled už podle členu (srov. Smyth 1154-1170).

  • Adjektiva, která mají člen, bývají přívlastkem:
    • ὁ πιστὸς λόγος - věrohodné slovo (nejde o větu)
    • ὁ λόγος ὁ πιστὸς - věrohodné slovo (nejde o větu)
  • Adjektiva přísudková předcházejí, nebo následují substantivum se členem, a sama člen nemají:
    • πιστὸς ὁ λόγος - To slovo je věrohodné. (jedná se o větu)
    • ὁ λόγος πιστὸς - To slovo je věrohodné. (jedná se o větu)



Tázací věty

Druhy otázek

Otázky jsou věty, kterými mluvčí sleduje cíl získat chybějící informaci. V mluvené řeči se otázky liší od jiných typů vět intonací, v psané řeči použitím interpunkčního znaménka otazník (v řečtině ;). Podle svého zaměření a podle formy se dělí na dvě skupiny:

1. Otázky doplňovací

Otázky doplňovací směřují k získání informace, která je v nich zastoupena tázacími slovy - např.:

  • τίς, τί - kdo? co?
  • ποῖος, -α, -ον - jaký?
  • πόσος, -η, -ον - jak velký, jak mnohý?
  • πῶς - jak?
  • ποῦ - kde, kam?
  • πότε - kdy?

Na doplňovací otázky nelze odpovídat "ano", nebo "ne".



2. Otázky zjišťovací

Zjišťovacíni otázkami mluvčí směřuje k získání informace o pravdivosti přísudku. Na takové otázky se dá odpovědět "ano", nebo "ne".



Nepravé otázky

Nepravé či řečnické otázky jsou takové věty, které mají formu otázky (tázací slovo, otazník), ale jejichž komunikačním cílem není získání chybějící informace, nýbrž mají funkci odlišnou. V řečtině je důležité seznámit se s jedním poddruhem těchto nepravých otázek, a to se zápornými řečnickými otázkami. Jedná se o typ vět s tázací formou, ve kterých se vyskytuje záporka. Jejich komunikačním cílem bývá odmítnutí něčího tvrzení, vyjádření nevole nad něčím názorem. Mohou mít ironický nádech. Pro správnou interpretaci jejich významu je důležité znát, jak se v nich používají záporky.

  1. záporka μή značí, že mluvčí otázkou sleduje povrzení záporné odpovědi:
    • μήτι ἐγώ εἰμι, κύριε; - Jsem to snad já, pane? (Mt 26,22)
    • μὴ σὐ μείζων εἶ τοῦ πατρὸς ἡμῶν Ἀβραάμ, ὅστις ἀπέθανεν; - Jsi snad ty starší, než náš otec Abrahám, který už dávno zemřel? (J 8,53)
  2. záporka οὐ (οὐκ, οὐχ) značí, že mluvčí otázkou sleduje povrzení kladné odpovědi:
    • ὑποκριταί, ἕκαστος ὑμῶν τῷ σαββάτῳ οὐ λύει τὸν βοῦν αὐτοῦ ἢ τὸν ὄνον ἀπὸ τῆς φάτνης καὶ ἀπαγαγὼν ποτίζει; - Pokrytci, copak každý z vás neodvazuje v sobotu svého vola nebo osla od žlabu a neodvede ho napojit? (Lk 13,15)
    • οὐχ οὗτός ἐστιν ὃν ζητοῦσιν ἀποκτεῖναι; - Není to snad ten, kterého chtějí zabít? (J 7,25)

Příklad ze SZ: μὴ βόσκουσιν ποιμένες ἑαυτούς; οὐ τὰ πρόβατα βόσκουσιν οἱ ποιμένες; - Pasou snad pastýři sami sebe? Nepasou snad pastýři ovce? (Ez 34,2c)



Optativní věty

Optativ, jak napovídá i jeho název, byl v řečtině způsobem pro vyjádření splnitelného přání (způsob přací). Jeho funkce byla však mnohem širší. Možnosti jeho použití můžeme rozdělit do několika skupin:

Optativ přací

Optativ slouží k vyjádření splnitelného přání:

  • Πέτρος δὲ εἶπεν πρὸς αὐτόν· τὸ ἀργύριόν σου σὺν σοὶ εἴη εἰς ἀπώλειαν... - Petr mu řekl: "Tvé peníze kéž jsou zatraceny i s tebou." (Sk 8,20)
  • Δῴη αὐτῷ ὁ κύριος εὑρεῖν ἔλεος παρὰ κυρίου ἐν ἐκείνῃ τῇ ἡμέρᾳ. - Kéž mu Pán dá nalézt v onen den u Pána milosrdenství. (2. Tim 1,18)

Optativ potenciální (s částicí ἂν)

Optativ s modální částicí ἂν může vyjadřovat:

  1. děj možný - pak se do češtiny překládá podmiňovacím způsobem přítomným: Ὁ δὲ εἶπεν, πῶς γὰρ ἂν δυναίμην; - On řekl: "Vždyť jak bych mohl?"(Sk 8,31)
  2. děj pravděpodobný nebo nejisté tvrzení - pak se do češtiny překládá částicemi asi, možná, snad: Ὡς δὲ ἐν ἑαυτῷ διηπόρει ὁ Πέτρος τί ἂν εἴη τὸ ὅραμα ὃ εἶδεν... - Když Petr v nitru rozvažoval, co to asi bylo, to vidění, které viděl... (Sk 10,17)



Vidové zvláštnosti aoristu

Aoristní kmen má vid dokonavý, ale dokonavost v řečtině nedopovídá přesně konstrukci dokonavosti v češtině. Zatímco dokonavý vid v českém jazyce interpretuje děj jako dokončený, ukončený, završený, v řečtině lze chápat aoristní tvary třemi způsoby:

  • Aorist efektivní: Tato interpretace aoristu odpovídá českému dokonavému vidu, který nahlíží na děj z hlediska jeho konce: τετάρτῃ δὲ φυλακῇ τῆς νυκτὸς ἦλθεν πρὸς αὐτοὺς περιπατῶν ἐπὶ τὴν θάλασσαν. ... - O čtvrté noční hlídce přišel k nim kráčeje po moři. (Mt 14,25)
  • Aorist ingresivní: V tomto případě řecký aorist interpretuje děj jako započatý; nahlíží tedy na něj z hlediska jeho začátku: ... ὁ Πέτρος περιεπάτησεν ἐπὶ τὰ ὕδατα καὶ ἦλθεν πρὸς τὸν Ἰησοῦν. - ... Petr vykročil (nikoli "přešel") po vodě a vydal se směrem (nikoli "přišel") k Ježíšovi. (Mt 14,29: Z následujícího textu je totiž jasné, že Petr nedokončil kráčení po vodě a nepřišel k Ježíšovi, protože se začal topit)
  • Aorist komplexivní: O komplexivní aoristu se hovoří tehdy, je-li u aoristního tvaru časové určení označující delší vymezený časový úsek (takže v českém překladu nelze použít dokonavý vid, ale kontext si vynucuje vid nedokonavý): καὶ τεσσαράκοντα ἔτη ἐβασίλευσεν, ἑπτὰ ἔτη καὶ ἓξ μῆνας ἐβασίλευσεν ἐν Χεβρων ἐπὶ τὸν Ιουδαν καὶ τριάκοντα τρία ἔτη ἐβασίλευσεν ἐπὶ πάντα Ισραηλ καὶ Ιουδαν ἐν Ιερουσαλημ. - A kraloval čtyřicet let. Sedm let a šest měsíců kraloval v Hebronu nad Judou a třicet tři let kraloval nad celým Izraelem i Judou v Jeruzalémě. (2Sam 5,4–5)