Vedlejší věty

V tomto vlákně sdružujeme výklad nejdůležitějších typů vedlejších vět s výkladem o participiálních a infinitivních nevětných konstrukcích, které do češtiny překládáme zpravidla vedlejšími větami.



Obsahové věty s konjunktivem

Funkce konjunktivů se významně liší podle toho, jsou-li použity ve větě hlavní, nebo vedlejší. Zatímco v hlavních větách je konjunktiv plnovýznamovým reprezentantem subjektivního vztahu podmětu k budoucímu ději, ve větách vedlejších se jeho užití formalizuje podle gramatických pravidel. - Konjunktivy ve vedlejších větách jsou často jen jakýmsi formálním pokračováním subjektivního vztahu k budoucnosti, který vyjadřuje buď řídící sloveso ve větě hlavní (u vět snahových a obavných), nebo logicko-sémantická struktura vedlejší věty samé (u vět účelových).

Ve větách hlavních (tj. nezávislých) může mít konjunktiv tři funkce, které jsou v základních formách většinou vázané jen na některé tvary konjunktivu.

  1. Konjunktiv vybízecí (adhortativní): Tuto funkci má konjunktiv 1. osoby plurálu. Je to ekvivalent českého imperativu 1. osoby plurálu.
    • Οὗτός ἐστιν ὁ κληρονόμος, δεῦτε ἀποκτείνωμεν αὐτόν. To je dědic, honem, zabijme ho. (Mk12,7)
    • Ἐγείρεσθε, ἄγωμεν - Vstaňte, pojďme. (Mk 14,42)
    • Ἐπιστάτα, καλόν ἐστιν ἡμᾶς ὧδε εἶναι, καὶ ποιήσωμεν σκηνὰς τρεῖς... - Pane, je dobře, že jsme tady. Udělejme tři stany. (Lk 9,33)
  2. Konjunktiv zabraňovací (prohibitivní): Tuto funkci mívá konjunktiv aoristu 2. a 3. osoby sg. i pl. se záporkou μή. Je to náhrada za imperativ aoristu, který
    se nikdy nepoužíval v záporu. Do češtiny se konjunktiv aoristu s touto funkcí musí přeložit většinou imperativem nedokonavým.
    • Mὴ με βασανίσῃς - Nemuč mě! (Mk 5,7)
    • Mὴ φονεύσῃς - Nezabíjej! (Mk 10,18)
    • Mὴ θαυμάσῃς - Nediv se! (J 3,7)
  3. Konjunktiv rozvažovací (deliberativní): Tuto funkci má nejčastěji konjunktiv 1. osoby singuláru a plurálu. Používá se pouze v tázacích větách. Vyjadřuje se jím nerozhodnost mluvčího, jeho
    nejistota ohledně toho, co má činit. Překládá se do češtiny pomocným slovesem "mám" / "máme".
    • Τί ποιήσωμεν τοῖς ἀνθρώποις τούτοις; - Co máme udělat pro tyhle lidi? (Sk 4,16)
    • Σὺ εἶ ὁ ἐρχόμενος, ἢ ἄλλον προσδοκῶμεν; - Ty jsi ten, kdo má přijít, nebo máme čekat jiného? (Lk 7,19)
    • Πόθεν ἀγοράσωμεν ἄρτους; - Kde máme nakoupit chleby? (J 6,5)



Věty snahové

Snahové věty jsou věty předmětné (ptáme se na ně otázkou "co?", "o co?" apod.). Představují předmět takových sloves, která znamenají vůli, snahu a péči. V češtině mají spojku "aby" a kondicionál, v řečtině spojky ἵνα, ὅπως, ὡς a konjunktiv, nebo indikativ futura. Při záporu se v nich používá záporka μὴ.

  • Ἐρωτῶ σε οὖν, πάτερ, ἵνα πέμψῃς αὐτὸν εἰς τὸν οἶκον τοῦ πατρός μου - Prosím tě tedy, otče, abys ho poslal do mého otcovského domu. (Lk 16,27)
  • ...ἐρωτῶν αὐτὸν, ὅπως ἐλθὼν διασώσῃ τὸν δοῦλον αὐτοῦ. - ...žádaje ho, aby přišel a zachránil jeho služebníka. (Lk 7,3)
  • Καὶ παρεκάλουν αὐτὸν, ἵνα μόνον ἅψωνται τοῦ κρασπέδου τοῦ ἱματίου αὐτοῦ. - A prosili ho, aby se mohli jen dotknout lemu jeho pláště. (Mt 14,36)



Věty obavné

Obavné věty jsou věty představující předmět slovesa, které vyjadřuje strach a obavu. V češtině mívají většinou spojku "aby" a kondicionál, nebo "že" a indikativ. V řečtině jsou to záporné konjunktivní věty bez spojky (spojku zastupuje záporka μὴ). Můžeme rozlišit dva případy podle toho, jedná-li se o obavu z toho, že se něco stane, nebo naopak z toho, že se něco nestane.

  1. Obavná věta se záporkou μὴ - překládá se "aby ne" nebo "že":
    • φοβούμενοι μὴ εἰς τὴν Σύρτιν ἐκπέσωσιν - ...a báli se, aby nenarazili na útesy (Syrtis - útesy u libyjského pobřeží) / že narazí na útesy (Sk 27,17)
    • φοβοῦμαι γὰρ, μή πως ἐλθὼν... εὕρω ὑμᾶς - Bojím se totiž, abych vás, až přijdu, nenašel... / že až přijdu, tak vás najdu... (2 Kor 12,20)
  2. Obavná věta se zdvojenou záporkou μὴ οὐ - překládá se "aby" nebo "že ne":
    • φοβοῦμαι, μή οὐ ἔλθῃ - Bojím se, že nepřijde. (V Novém zákoně se tato forma nikde nevyskytuje.)



Věty účelové

Účelové věty jsou věty příslovečné (ptáme se na ně otázkou "proč?", "za jakým účelem?"). V češtině mají spojku "aby" a kondicionál, v řečtině spojky ἵνα, ὅπως, ὡς a konjunktiv, nebo indikativ futura. Při záporu se v nich používá záporka μὴ.

  • Οὗτός ἐστιν ὁ κληρονόμος, ἀποκτείνωμεν αὐτόν, ἵνα ἡμῶν γένηται ἡ κληρονομία. To je dědic, zabijme ho, aby bylo dědictví naše. (Lk 20,14)
  • Ἑτοιμάσατε ἡμῖν τὸ πάσχα, ἵνα φάγωμεν. - Připravte nám velikonočního beránka, abychom se najedli. (Lk 22,8)
  • Οὐ γὰρ ἀπέστειλεν ὁ θεὸς τὸν υἱὸν εἰς τὸν κόσμον, ἵνα κρίνῃ τὸν κόσμον... - Bůh totiž neposlal syna na svět, aby svět soudil (Jn 3,17)

Poznámka: V koiné se občas vyskytují konjunktivní věty s ἵνα i ve významu účinkovém ("takže").



Věty podmínkové

Podmínkové věty jsou vedlejší věty příslovečné vyjadřující okolnost, na jejímž uskutečnění závisí uskutečnění jiného děje nebo stavu. Protože ve složitějších souvětích nemusí být děj, který je podmiňovaný podmínkovou větou, vyjádřený větou hlavní (podmiňovaný může být i děj jiné věty vedlejší), budeme pro větší jasnost používat pro obě věty zvláštních termínů:

  • vedlejší věta podmínková (vyjadřující podmínku) - předvětí (protaze)
  • věta vyjadřující podmiňovaný děj - závětí (apodoze)

V češtině jsou jazykové prostředky pro odlišení různých druhů podmínek poměrně chudé. Můžeme rozlišit podmínky tří základních typů, které se liší podle použité spojky a slovesného způsobu. V některých případech musíme ale přihlížet i k obsahu vět:

  1. podmínka reálná: Je tvořená spojkami typu jestliže (-li, pokud, když atp.) a indikativem.
  2. podmínka možná: Je tvořená spojkami typu kdyby (-li, pokud, když atp.) a kondicionálem přítomným.
  3. podmínka nereálná: Je tvořená spojkami typu kdyby (-li, pokud, když atp.) a kondicionálem.
    • Pokud se jedná o podmínku neuskutečnitelnou, stačí kondicionál přítomný (Kdybych měl tři ruce, tak bych to stihl).
    • Pokud je podmínka uskutečnitelná, ale neuskutečněná, pak musí alespoň v jedné větě být kondicionál minulý (Kdyby pršelo, byl bych nepřišel).

Mezi podmínkou možnou a nereálnou neuskutečnitelnou tedy v češtině nemusí být žádný formální rozdíl a rozlišují se jen na základě úsudku o vztahu výpovědi ke skutečnosti.

V novozákonní koiné se vyskytují čtyři základní formy podmínkového souvětí, které neodpovídají vždy přesně českým formám podmínky, a proto si u jednotlivých forem musíme vysvětlit jejich funkce přesněji.



Formy podmínkových souvětí v řečtině



Podmínka reálná

Podmínka reálná v řečtině odpovídá české podmínce reálné, a překládá se proto spojkami typu jestliže (-li, pokud, když atp.) a indikativem. Používá se v ní spojka εἰ a v předvětí i v závětí stojí indikativ libovolného času (v závětí může být i imperativ).

Příklady:

  • εἰ υἱὸς εἶ τοῦ θεοῦ, βάλε σεαυτὸν κάτω. - Jsi-li syn Boží, vrhni se dolů. (Mt 4,6)
  • εἰ γὰρ συναπεθάνομεν, καὶ συζήσομεν - Jestliže spolu s ním zemřeme, budeme s ním také žít. (2 Tm 2,11)



Podmínka nereálná

Podmínka nereálná v řečtině odpovídá české podmínce nereálné, a překládá se proto spojkou kdyby (-li, pokud, když atp.) a buď kondicionálem přítomným, pokud jde o podmínku neuskutečnitelnou, nebo kondicionálem minulým, pokud jde o podmínku uskutečnitelnou, ale neuskutečněnou (tj. když nelze nereálnost podmínky vysuzovat z jejího obsahu nebo kontextu). Používá se v ní spojka εἰ, v předvětí i v závětí stojí indikativ libovolného minulého času a do závětí se klade modální částice ἄν, která je vlastním signálem, že minulé časy je třeba interpretovat jako nereálné.

Příklady:

  • Οὗτος εἰ ἦν προφήτης, ἐγίνωσκεν ἂν τίς καὶ ποταπὴ ἡ γυνὴ ἥτις ἅπτεται αὐτοῦ, ὅτι ἁμαρτωλός ἐστιν. - Kdyby to byl protok, věděl by, co je to za ženu, která se ho dotýká, že je to hříšnice. (Lk 7,39 )
  • εἰ γὰρ ἐπιστεύετε Μωϋσεῖ, ἐπιστεύετε ἂν ἐμοί, περὶ γὰρ ἐμοῦ ἐκεῖνος ἔγραψεν. - Kdybyste totiž věřili Mojžíšovi, věřili byste mi, poněvadž on psal o mně. (J 5,46)



Podmínka futurální

Podmínka futurální je forma podmínky, která nemá v češtině jednoznačný ekvivalent. Jedná se o podmínku, která se ještě neuskutečnila, ale jejíž realizaci počítá mluvčí za možnou, popřípadě i pravděpodobnou. Překládat se může jedním ze dvou způsobů podle souvislosti:

  1. jako podmínka reálná se spojkou jestliže (-li, pokud...) a s budoucím časem,
  2. jako podmínka možná se spojkou kdyby (-li, pokud...) a s kondicionálem přítomným.

Používá se v ní v předvětí spojka ἐάν a konjunktiv kteréhokoli času a v závětí stojí buď indikativ futura, nebo imperativ.

Příklady:

  • ἐὰν μόνον ἅψωμαι τοῦ ἱματίου αὐτοῦ σωθήσομαι. - Jestliže se jen dotknu jeho pláště, budu zachráněna. / Kdybych se jen dotkla jeho pláště, byla bych zachráněna. (Mt 9,21)
  • λέγει δὲ Ἀβραάμ, Ἔχουσι Μωϋσέα καὶ τοὺς προφήτας· ἀκουσάτωσαν αὐτῶν. ὁ δὲ εἶπεν, Οὐχί, πάτερ Ἀβραάμ, ἀλλ' ἐάν τις ἀπὸ νεκρῶν πορευθῇ πρὸς αὐτοὺς μετανοήσουσιν. - Abrahám říká: "Mají Mojžíše a proroky, ať poslechnou je." On však řekl: "To neudělají, otče Abraháme, ale kdyby k nim přišel někdo z mrtvých, obrátili by se." (Lk 16,29-30)



Podmínka obecně platná

Podmínka obecně platná nemá v češtině specializovanou formu. Jedná se o podmínku, která je obecně platným nebo uznávaným předpokladem podmiňovaného děje. Tato forma se v řečtině používá ve větách definičního charakteru, jako jsou zákony, normy, pravidla, zvyklosti, zákonitosti atp. V češtině jí odpovídá podmínka reálná se spojkou jestliže. Používá se v ní v předvětí spojka ἐάν a konjunktiv kteréhokoli času a v závětí stojí indikativ libovolného času s výjimkou futura.

Příklady:

  • ἐάν ἀπολέσῃ δραχμὴν μίαν, οὐχὶ ἅπτει λύχνον καὶ σαροῖ τὴν οἰκίαν...; - Jestliže ztratí jedinou drachmu, nezapálí snad světlo a nevysmýčí dům...? (Lk 15,8)
  • ἐὰν ἐγὼ μαρτυρῶ περὶ ἐμαυτοῦ, ἡ μαρτυρία μου οὐκ ἔστιν ἀληθής. - Jestliže já svědčím sám o sobě, mé svědectví není pravdivé. (Jan 3, 3)



Věty přípustkové

Věty přípustkové vyjadřují okolnost, která za normální situace zapřičinuje nebo podmiňuje nějaký děj, který ale proti očekávání nenastane. Jedná se tedy o neúčinnou podmínku nebo příčinu. V češtině se užívají spojky i když, i kdyby, byť, ač, ačkoli... V řečtině bývají spojky καὶ εἰ, καὶ ἐάν, εἰ καί, ἐάν καί, οὐδ' (μηδ') εἰ, οὐδ' (μηδ') ἐάν a formy souvětí stejné jako u vět podmínkových.

Příklad:

  • καὶ ἐὰν ἑπτάκις τῆς ἡμέρας ἁμαρτήσῃ εἰς σὲ καὶ ἑπτάκις ἐπιστρέψῃ πρὸς σὲ λέγων, Μετανοῶ, ἀφήσεις αὐτῷ. - I kdyby proti tobě zhřešil sedmkrát za den a sedmkrát se k tobě vrátil a říkal "Omlouvám se", odpustíš mu. (Lk 17,3)

Poznámka: V případě καὶ εἰ a καὶ ἐάν se může jednat nikoli o větu přípustkovou, ale o souřadně připojené předvětí podmínkové (tj. nikoli i když, i kdyby, nýbrž a jestliže, a kdyby). Mezi těmito dvěma možnostmi se rozhodne podle smyslu nebo podle kontextu:

  • καὶ ἐὰν ἀσπάσησθε τοὺς ἀδελφοὺς ὑμῶν μόνον, τί περισσὸν ποιεῖτε; οὐχὶ καὶ οἱ ἐθνικοὶ τὸ αὐτὸ ποιοῦσιν; - A jestliže pozdravíte jen své bratry, co děláte zvláštního? Cožpak totéž nedělají i pohané? (Mt 5,46)



Věty vztažné

Obecná pravidla pro užívání vztažných zájmen

Vztažná zájmena jsou zájmena, která se užívají jako spojovací prostředky ve vedlejších větách vztažných. Na rozdíl od spojek mají vztažná zájmena ve větě vedlejší platnost větného členu. Pro to, v jakých tvarech se vztažná zájmena do vztažných vět kladou, platí určitá pravidla vyplývající ze sémanticko-syntaktické struktury těchto vět:

  1. Vztažná věta navazuje na nějaký větný člen věty řídící. Tato návaznost je vyjádřena tak, že vztažné zájmeno se s tímto větným členem shoduje v rodě a čísle.
  2. Vztažné zájmeno má platnost větného členu vztažné věty, a proto se užívá v takovém pádě, který odpovídá syntaktickým vztahům ve vedlejší větě.

Příklady:

  • Naopak pochvalujte si vůz, v kterém jedete jako host, a nemluvte o automobilových nehodách. - Vztažná věta rozvíjí předmět vůz, proto je zájmeno v maskulinu a v singuláru. Zájmeno ve vztažné větě má platnost příslovečného určení místa a stojí v 6. pádě s předložkou v.
  • Nepozdravil-li však pán, který přisedl, pak odchází dáma rovněž bez pozdravu. - Vztažná věta rozvíjí podmět pán, proto je zájmeno v maskulinu a v singuláru. Zájmeno ve vztažné větě má platnost podmětu, a proto stojí v 1. pádě.



Připodobnění vztažného zájmena

Odchylky od uvedených pravidel se v češtině hodnotí jako chybné vybočení z větné stavby (neboli anakolut). V řečtině však byla jedna z odchylek přípustná a běžně se vyskytuje. Jedná se o takzvané připodobnění vztažného zájmena, při němž se pád vztažného zájmena neřídí jeho funkcí ve větě vztažné, ale připodobní se pádu toho slova věty hlavní, k němuž se vztahuje - shoduje se pak s tímto slovem nejen v rodě a čísle, ale i v pádě.

Příklady:

  • καὶ νῦν δόξασόν με σύ, πάτερ, παρὰ σεαυτῷ τῇ δόξῃ εἶχον πρὸ τοῦ τὸν κόσμον εἶναι παρὰ σοί. - A nyní ty, otče, oslav mne u sebe tou slávou, kterou jsem u tebe měl dříve, než byl svět. (J 17,5): dativ namísto akuzativu ἣν.
  • Někdy se vztažné zájmeno může připodobnit k zájmenu ukazovacímu, které se potom vypustí: οὐ περὶ τοῦ κόσμου ἐρωτῶ ἀλλὰ περὶ ὧν δέδωκάς μοι, ὅτι σοί εἰσιν... - Neprosím za svět, ale za ty, které jsi mi dal, protože jsou tvoji... (J 17,9): περὶ ὧν namísto περὶ τούτων οὔς.
  • Někdy může připodobnění vztažného zájmena doprovázet i rozsáhlejší zjednodušení konstrukce: ... ἕως οὗ ἡμέρα διαυγάσῃ ... - dokud se nerozbřeskne den... (2P 1,19): ἕως οὗ namísto ἕως τοῦ χρόνου ἐν ᾧ.



Infinitivní konstrukce

V řečtině je infinitivů viditelně více než v češtině - jsou tu infinitivy prézenta, aoristu, futura, perfekta, a to vždy aktiva a media, a u aoristu a futura je zvlášť také inf. pas. Je tomu tak zřejmě proto, že si řečtina ve srovnání s češtinou ponechala ve větné stavbě pro infinitivy mnohem širší uplatnění. Použití infinitivů vedlo podobně jako zapojení participií ke kondenzaci ("zhuštění") výpovědi. Infinitivem bylo totiž možné v některých případech nahradit vedlejší větu. Abychom mohli rozumět řeckým textům s infinitivními propozicemi, potřebujeme porozumět některým jejich zvláštnostem, a tomu se budeme věnovat v tomto vlákně.

Poznámka pro zvídavé: Infinitivní vazby jsou ekvivalentem vedlejší věty (větou je budeme do češtiny překládat a většinou se i v řečtině dají vedlejší větou nahradit), ale přitom to věty v tradičním smyslu nejsou. Neobsahují totiž určitý slovesný tvar. Na jeho místě mají tvar neurčitý - infinitiv. Proto jim neříkáme "infinitivní věty", ale raději infinitivní propozice. Propozice je obecnější termín než věta. Označuje významovou jednotku textu založenou na predikaci, a zahrnuje tedy jak věty, tak participiální, infinitivní, ale třeba i různé předložkové konstrukce. Například předložková konstrukce "s příchodem jara" je ekvivalentní větě "když přišlo jaro", avšak věta to nepochybně není. Obě vyjádření můžeme souhrnně označit jako časovou propozici.



Infinitivy v pozici předmětných vět

Infinitivní propozicí bylo v řečtině možné vyjádřit předmět některých sloves, pokud jím měla být činnost, stav, proces, zkrátka něco, co je potřeba označit pomocí predikace. V češtině se tato možnost objevuje třeba u sloves smyslového vnímání. Pokud je předmětem vnímání nějaká bytost či věc, je vyjádřena jménem (např.: "Slyším Pavla."). Pokud je předmětem vnímání činnost, stav, proces apod., bývá vyjádřen buď vedlejší větou, nebo infinitivem (např.: "Slyším, jak Pavel mluví." / "Slyším Pavla mluvit."). V řečtině je něco takového možné i u řady jiných sloves.



Slovesa s infinitivní propozicí

Slovesa, u kterých se můžete setkat s předmětem vyjádřeným infinitivní propozicí, se dají rozdělit do několika skupin podle svého významu:

slovesa označující příklad
- mluvení λέγω
- myšlení ἡγοῦμαι, νομίζω
- vědění γινώσκω
- prohlašování ἀγγέλλω
- smyslové vnímání αἰσθάνομαι, ἀκούω, ὁρῶ
- žádání πείθω, αἰτῶ
- přikazování κελεύω
neosobní slovesa δεῖ, συμβαίνει, ἐγένετο

Poznámka pro zvídavé: Rozlišují se infinitivní propozice žádací (po slovesech žádání, přikazování, slibování, přísahání a po neosobních slovesech) a úsudkové (po slovesech myšlení, mluvení, vědění, smyslového vnímání). Mezi oběma konstrukcemi byl v attičtině zřetelný rozdíl v používání záporek: u záporných žádacích infinitivů se užívala záporka μή, u úsudkových οὐ. V koiné se u všech infinitivních propozic rozšířila záporka μή a nahradila οὐ u úsudkových infinitivů, a tak pominul jeden z praktických důvodů tohoto rozlišení. Zůstává jen rozdíl komunikační funkce - rozdíl mezi prostým označením (referencí) a požadavkem -, který se často projeví v tom, jakou spojku zvolíme při překladu do češtiny: "vím, že...", ale "přikazuji, aby..."



Akuzativ a nominativ s infinitivem

U infinitivních propozic na místě předmětných vět může dojít ke dvěma základním charakteristickým uspořádáním:

  1. Podmět infinitivní propozice je odlišný od podmětu řídícího slovesa. V tomto případě se vyjadřuje podmět infinitivní propozice akuzativem. To platí pochopitelně i u neosobních sloves. Mluví se o tzv. vazbě akuzativu s infinitivem.
    • λέγομεν τὸν κύριον δίκαιον εἶναι. - Říkáme, že Pán je spravedlivý.
    • δεῖ με σήμερον πορεύεσθαι. - Je třeba, abych dnes šel. / Dnes musím jít.
    • κελεύω σε ἐλθεῖν. - Přikazuji, abys přišel.
  2. Podmět infinitivní propozice je shodný s podmětem řídícího slovesa. V tomto případě se podmět u infinitivu neopakuje a nominativní podmět řídícího slovesa platí i pro infinitiv. Mluví se o tzv. vazbě nominativu s infinitivem.
    • νομίζομεν δίκαιοι εἶναι. - Domníváme se, že jsme spravedliví. (V nominativu je tu také případný jmenný přísudek, který je při rozdílném podmětu v akuzativu: νομίζομεν τὸν ἄνδρα δίκαιον εἶναι. - Domníváme se, že ten muž je spravedlivý.)
    • Poznámka: Podměty jsou shodné také tehdy, když se převede řídící sloveso věty do pasiva:

    • λέγομεν τὸν κύριον δίκαιον εἶναι. - Říkáme, že Pán je spravedlivý.
    • ὁ κύριος λέγεται δίκαιος εἶναι. - Říká se, že Pán je spravedlivý.
    • οἱ δοῦλοι αὐτοῦ λέγονται πονηροὶ εἶναι. - Říká se, že jeho otroci jsou špatní.



Infinitivy v pozici příslovečných vět

Infinitivní konstrukcí se daly v řečtině nahradit i vedlejší věty příslovečné. Bylo to možné pomocí zpodstatnělého infinitivu v příslušném pádě, většinou s předložkou. (Zpodstatňování se v řečtině děje připojením členu.)

konstrukce nahrazuje větu překlad
ἐν τῷ + inf. časovou když...
μετὰ τὸ + inf. časovou poté co...
διὰ τὸ + inf. příčinnou protože...
τοῦ + inf. účelovou aby...
εἰς τὸ + inf. účelovou (na to), aby...
πρὀς τὀ + inf. účelovou (proto), aby...
τῷ + inf. způsobovou tím, že...



Některé vedlejší věty příslovečné bylo možné v koiné vyjádřit jedině infinitivní propozicí. Byly to věty účinkové a jeden typ vět časových. Všimněte si, že v těchto případech infinitiv nemá člen, nejde tedy o zpodstatnělý infinitiv.

konstrukce nahrazuje větu překlad
ὥστε + inf. účinkovou takže...
πρὶν / πρὶν ἢ + inf. časovou dříve než...



Pokud je podmět infinitivní propozice odlišný od podmětu řídícího slovesa, vyjadřuje se i v tomto typu propozic akuzativem.

Příklady:

  • διὰ τὸ αὐτὸν γινώσκειν πάντας - protože on všechny znal (Jn 2,24)
  • μετὰ τὸ ἀποθανεῖν τὸν πατέρα αὐτοῦ - poté co zemřel jeho otec (Sk 7,4)
  • ἐξῆλθεν... τοῦ σπεῖραι τὸν σπόρον αὐτοῦ - vyšel..., aby zasel své semeno. (Lk 8,5)

Poznámka pro zvídavé: V koiné je po spojce ὥστε vždy infinitivní propozice. V attičtině po ní mohla následovat vedlejší věta, šlo-li o účinek skutečný, nebo infinitivní propozice, šlo-li o účinek možný (..., takže může...) nebo žádaný (...tak, aby...). Tento rozdíl tedy v koiné zanikl a ὥστε s infinitivem mohlo označovat účinek skutečný, možný i žádaný podle souvislosti:

  • καὶ ἐθεράπευσεν αὐτόν, ὥστε τὸν κωφὀν λαλεῖν... - a uzdravil ho, takže ten němý mluvil / takže ten němý mohl mluvit / tak aby ten němý mohl mluvit... (Mt 12,22)


Participiální konstrukce

Ve stavbě řecké věty se velmi hojně využívala participia. Ale zatímco v češtině jsou možnosti užívání takových tvarů omezené, Řekové považovali participium za běžný vyjadřovací prostředek a rádi ho užívali ke kondenzaci ("zhušťování") výpovědi, takže mohli stručně jednou větou s několika participii vyjádřit to, co my musíme přeložit rozvitým souvětím s několika vedlejšími větami. K takovému způsobu vyjadřování nabízela řečtina nesrovnatelně bohatší prostředky než čeština.

Z těchto důvodů věnujeme v tomto vlákně problematice participií v řeckých větách více místa, protože bez jejího pochopení nelze porozumět řeckým větám.

Participium může mít ve větě některou z následujících tří funkcí:

  1. atributivní - participium funguje jako shodný přívlastek.
  2. adverbiální - vyjadřuje okolnost hlavního děje (označovaného určitým slovesným tvarem), který určuje jako příslovečné určení, a nahrazuje vedlejší větu příslovečnou.
  3. doplňkové - vyjadřuje nutné doplnění řídícího slovesa.

Kromě toho může mít participium i některé zvláštní funkce.



Zapamatujte si:

  • V pozdní řečtině a řečtině Nového zákona se u participií při záporu používala pouze záporka μή.
  • Participium prézentu je tvořeno od kmene prézentního, který vyjadřuje nedokonavý vid, proto participia prézentu označují děj neohraničený, zpravidla současný s dějem věty řídící. Překládají se nedokonavě.
  • Participium aoristu je tvořeno od kmene aoristního, který vyjadřuje dokonavého vidu, proto participia aoristu označují děj ohraničený, ukončený, zpravidla předčasný ději věty řídící. Překládají se dokonavě.
  • Participia vymezují časové zařazení děje pouze ve vztahu k ději řídícího slovesa. Participium prézentu zařazuje děj do současnosti s dějem věty řídící. Participium aoristu zařazuje děj před čas děje věty řídící.
  • Z předchozího vyplývá, že participium prézentu se nemusí překládat vždy přítomným časem a participium aoristu se nemusí překládat vždy časem minulým. (Prostudujte z tohoto hlediska příklady na následujících stránkách.)



Participium v atributivní funkci

Pro participium v této funkci je charakteristické, že stojí u substantiva a má člen. Připadají v úvahu dvě základní slovosledné varianty, které platí také pro všechna adjektiva v atributivní (přívlastkové) funkci:

  1. člen - participium - substantivum
  2. substantivum (se členem, nebo bez) - člen - participium

Možnosti překladu

Participium v této funkci se může někdy překládat přívlastkovým adjektivem (Σίμων ὁ λεγόμενος Πέτρος - "Šimon, zvaný Petr"), ale zpravidla je lepší překládat tato participia vedlejší větou vztažnou (Σίμων ὁ λεγόμενος Πέτρος - "Šimon, kterému se říkalo Petr").

Úkol: Promyslete si následující příklady a osvojte si způsoby, jak podobné konstrukce překládat.

  1. Participium ve funkci přívlastku v první slovosledné variantě:
    • ὁ παρακαλῶν τοὺς ταπεινοὺς θεός - srov. 2Kor 7,6: "Bůh, který utěšuje ubožáky"
    • ὁ πέμψας με πατήρ - Jan 5,37: "Otec, který mě poslal" (πέμψας je ptcp. aoristu akt., ὁ πατήρ je ρ-kmenové substantivum - "otec")
    • Χριστὸς... ἀρχιερεὺς τῶν γενομένων ἀγαθῶν - Žid 9,11: "Kristus... velekněz dobrých věcí, které nastaly,...
  2. Participium ve funkci přívlastku v druhé slovosledné variantě:
    • ὁ προφήτης ὁ ἐρχόμενος εἰς τὸν κόσμον Jan 6,14b: "...ten prorok, který přichází do světa"
    • οὐαὶ ὑμῖν, ὁδηγοὶ τυφλοὶ οἱ λέγοντες... - Mt 23,16a: "Běda vám, slepí vůdcové, kteří říkáte:..."
    • εὐαγγέλιον θεοῦ... περὶ τοῦ υἱοῦ αὐτοῦ τοῦ γενομένου ἐκ σπέρματος Δαυίδ - Řím 1,1b.3: "...Boží evangelium... o jeho synovi, který povstal ze sémě Davidova..."



Participium v adverbiální funkci

Participium v této funkci stojí vždy bez členu. Podle syntaktické struktury se rozlišují dva hlavní druhy takového použití participia:

  1. tzv. participium spojité - to znamená takovou konstrukci, při které je podmět participia totožný s podmětem nebo předmětem věty, do níž participium patří, a shoduje se s ním v rodě, čísle a pádě.
  2. tzv. participium nespojité - to je taková konstrukce, při které je podmět participia odlišný od podmětu nebo předmětu řídící věty. Nejčastějším typem nespojitého participia je konstrukce, které se říká genitiv absolutní.

Možnosti překladu

  1. Participium spojité: Participium v této funkci a s touto syntaktickou strukturou se může překládat:
    • a) přechodníkem (v případě ptcp. préz. přechodníkem přítomným - např: ἔπειθε τὸν ὄχλον λέγων ὅτι... - "přesvědčoval zástup říkaje, že..."
    • b) protože se však v běžné české mluvené i psané řeči přechodníky téměř nepoužívají, a dokonce je občas ani neumíme správně utvořit, je lepší překládat tato participia buď souřadně spojenou hlavní větou např.: ἔπειθε τὸν ὄχλον λέγων ὅτι... - "přesvědčoval zástup a říkal [jim přitom], že...",
    • c) nebo nějakou vedlejší větou příslovečnou podle toho, co je v konkrétním případě možné, lepší a stylisticky vhodnější (příklady níže).
  2. Participium nespojité v genitivu (genitiv absolutní): Participium v příslovečné funkci a ve formě genitivu absolutního nelze zásadně překládat přechodníkem, protože český přechodník lze použít jen v případech, kdy je jeho podmět totožný s podmětem řídící věty, ale tak tomu u participia nespojitého být z principu nemůže. Proto je možné tuto participiální konstrukci překládat vlastně jedině vedlejší větou příslovečnou

Pokud budete participium v adverbiální funkci (ať už spojité, či nespojité) překládat podle našeho doporučení příslovečnou vedlejší větou, je v novozákonní řečtině na výběr z několika variant:

  1. vedlejší věta časová (se spojkou "když")
  2. vedlejší věta podmínková (se spojkou "jestliže")
  3. vedlejší věta příčinná (se spojkou "protože")
  4. vedlejší věta přípustková (se spojkou "ačkoli")
  5. v případě participia futura, které se však v Novém zákoně vyskytuje pouze ojediněle, vedlejší věta účelová (se spojkou "aby")

Volba správné varianty závisí na interpretaci logických vztahů v textu a ty nemusí být vždy zcela jednoznačné. Pro zpřesnění interpretace používali řečtí autoři u adverbiálních participií různé částice - autoři novozákonních textů však jen zřídka, takže interpretace těchto participií závisí do jisté míry na postřehu a logickém úsudku. (Seznam těchto částic a výklad jejich funkcí najdete v gramatikách - např. Niederle, §469 nebo Smyth, §§2080-2087.)

Úkol: Promyslete si následující příklady a osvojte si způsoby, jak podobné konstrukce překládat.

  1. Participium spojité:
    • διδάσκαλε, ταῦτα λέγων καὶ ἡμᾶς ὑβρίζεις - Lk 11,45b: "Učiteli, když / protože / jestliže říkáš toto, urážíš i nás."
    • τοῦτο δὲ ἔλεγον πειραζόντες αὐτόν - Jan 8,6a: "Toto však říkali, protože ho zkoušeli / pokoušeli."
    • ἀλλὰ ἀρχιερεὺς ὢν ἐπροφήτευεν (zkráceno a upraveno) - srov. Jan 11, 51: "...ale protože byl veleknězem, prorokoval..."
    • ὀφθαλμοὺς ἔχοντες οὐ βλέπετε καὶ ὦτα ἔχοντες οὐκ ἀκούετε - Mk 8,18a: "Ačkoli máte oči, nevidíte, a ačkoli máte uši, neslyšíte."
    • καὶ ἐξελθοῦσα εἶπεν τῇ μητρὶ αὐτῆς - Mk 6,24a: "A když vyšla ven, řekla své matce..."
    • παραγενόμενοι καὶ συναγαγόντες τὴν ἐκκλησίαν ἀνήγγελλον - Sk 14,27a: "Když dorazili a shromáždili církevní obec, vyprávěli..."
    • ..., ὃς ἐληλύθει προσκυνήσων (ptcp. futura!) εἰς Ἰερουσαλήμ - Sk 8,27b: "..., který přišel do Jeruzaléma, aby se klaněl Bohu..."
  2. Genitiv absolutní:
    • καὶ ἐκπορευομένου αὐτοῦ ἐκ τοῦ ἱεροῦ ἔλεγεν αὐτῷ ὁ μαθητής (mírně upraveno) - Mk 13,1a: "Když vycházel z chrámu, říkal mu učedník...". Genitivem absolutním je konstrukce ἐκπορευομένου αὐτοῦ. Podmět participia v genitivu (ἐκπορευομένου) je vyjádřen nějakým jménem v genitivu (v tomto případě zájmenem αὐτοῦ, které podle souvislosti zastupuje jméno "Ježíš"). Podmět děje vyjádřeného genitivem absolutním je odlišný od podmětu děje věty řídící (zde ὁ μαθητής).
    • ἐλθούσης δὲ τῆς πίστεως οὐκέτι ὑπὸ παιδαγωγόν ἐσμεν - Gal 3,25: "Poté co / Protože přišla víra, už nejsme pod vychovatelem." (τῆς πίστεως - gen. sg. k ἡ πίστις - "víra"; οὐκέτι - "již ne")
    • ἐγένετο δὲ... κατελθόντων αὐτῶν ἀπὸ τοῦ ὄρους... - Lk 9,37: "Stalo se pak, když sestoupili z hory..." (τοῦ ὄρους - gen. sg. k τὸ ὄρος - "hora")



Participium v doplňkové funkci

Tuto podkapitolu zjednodušíme na nejčastější případ, kdy participium formálně rozvíjí předmět nějakého slovesa označujícího smyslové vnímání nebo poznávání. V řečtině se takové konstrukce používalo pravidelně tehdy, pokud chtěl mlulvčí vyjádřit, že někdo bezprostředně vnímá či pozoruje někoho nebo něco v činnosti.

Úkol: Promyslete si následující příklad a osvojte si způsoby, jak podobné konstrukce překládat.

  • ὄψονται τὸν υἱον τοῦ ἀνθρώπου ἐρχόμενον ἐν νεφέλῃ - Lk 21,27: "...uvidí Syna člověka, jak přichází v oblaku..." / "...uvidí, jak Syn člověka přichází v oblaku..." (ὄψονται - fut. od slovesa ὁρῶ - "vidím")



Zvláštní funkce participia

Participium zpodstatnělé

Zvláštním případem uplatnění participia je jeho substantivizace. Participium se substantivizuje členem. Ve většině případů je takový jev variací participia v atributivní funkci, vzniklou vypuštěním substantiva, které vyplyne z kontextu. Takovéto participium funguje ve větě jako kterékoli jiné substantivum (jako podmět, předmět, neshodný přívlastek...).

Možnosti překladu

Participium zpodstatnělé se překládá většinou pomocí vztažné věty, před kterou se dosadí patřičné ukazovací zájmeno:

  • ὁ πιστεύων εἰς ἐμὲ οὐ πιστεύει εἰς ἐμὲ ἀλλὰ εἰς τὸν πέμψαντά με - Jan 12,44: "Ten, kdo věří ve mne, nevěří ve mne, ale v toho, kterýposlal." (τὸν πέμψαντά - ak. sg. m. ptcp. aoristu akt. od πέμπω - "posílám").
  • ὁ εὑρών τὴν ψυχὴν αὐτοῦ ἀπολέσει αὐτὴν - Mt 10,39a: "Ten, kdo nalezne svou duši, ztratí ji..." (ἀπολέσει je indikativ futura - Participium aoristu označuje děj předčasný před dějem věty řídící. Je-li tedy řídící věta ve futuru a rozvádíme-li participium vedlejší větou, můžeme v ní použít i budoucí čas.)

Někdy ho lze přeložit i podstatným jménem: προσέρχεται ὁ πειράζων - Mt 4,3 (upraveno): "přichází pokušitel."



Opisné časování

Je-li participium v nominativu použito ve spojení s určitým tvarem slovesa "být", jedná se zpravidla o tzv. opisné časování. Při něm je kombinace ptcp. préz. libovolného plnovýznamového slovesa s ind. préz. slovesa "být" ekvivalentní ind. préz. onoho plnovýznamového slovesa; kombinace ptcp. préz. libovolného plnovýznamového slovesa s ind. impf. slovesa "být" je ekvivalentní ind. impf. onoho plnovýznamového slovesa. Např.:

  • ἐστὶ διδάσκων je ekvivalentem pro διδάσκει ("učí")
  • ἦν βαπτίζων je ekvivalentem pro ἐβάπτιζεν ("křtil")

Poznámky:

  • Tyto formy připomínají anglické průběhové časy, ale odpovídají jim pouze vnějškově. V anglických průběhových časech jde o prezentaci děje v jeho průběhu, kdežto v řeckých opisných formách se jedná spíše o jeho adjektivizaci. Jinak řečeno angličtina tímto časem sleduje děje, řečtina použitím participia nahlíží na slovesem vyjádřenou činnost jako na vlastnost, která se připisuje subjektu a která se projevuje v činnosti (srov. Smyth, §1857).
  • Participium nemusí stát ve větě hned vedle pomocného slovesa. Obě slova mohou být navzájem vzdálena.



Vedlejší věty s optativem

Optativ zástupný

Ve vedlejších větách, které byly závislé na hlavní větě s minulým časem, mohl nastupovat původně optativ na místo indikativu nebo konjunktivu. I v této funkci se optativ v novozákonní řečtině občas vyskytuje:

  • Ἡ δὲ ἐπὶ τῷ λόγῳ διεταράχθη καὶ διελογίζετο ποταπὸς εἴη ὁ ἀσπασμὸς οὗτος. - Ona při těch slovech zneklidněla a uvažovala, odkud je ten pozdrav. (Lk 1,29)

Optativ potenciální (s částicí ἂν)

Ve vedlejších větách se může vyskytnout také optativ potenciální. Příklady pro tuto funkci optativu jsou v příslušném vlákně o větě jednoduché.