Alfabeta: výslovnost a pravopis

V následujícím seznamu jsou uvedena malá a velká písmena řecké abecedy, název každého písmene a znak české hlásky, která mu odpovídá. Vedle některých písmen alfabety je českých písmen více. To si ještě vysvětlíme.

tak se píší: jmenují: čtou:
Α, α alfa a/á
Β, β béta b
Γ, γ gamma g
Δ, δ delta d
Ε, ε epsílon e
Ζ, ζ zéta z
Η, η éta é
Θ, θ théta th
Ι, ι ióta i/í
Κ, κ kappa k
Λ, λ lambda l
Μ, μ m
tak se píší: jmenují: čtou:
Ν, ν n
Ξ, ξ ksí ks (x)
Ο, ο omíkron o
Π, π p
Ρ, ρ r
Σ, σ / ς sígma* s
Τ, τ tau t
Υ, υ ýpsílon i/í
Φ, φ f
Χ, χ chí ch
Ψ, ψ psí ps
Ω, ω ómega ó



* Zapamatujte si: znak σ se užívá vždy na začátku a uprostřed slova; znak ς se užívá vždy na konci slova.
Některá písmena se v určitých kombinacích čtou i jinak. O tom se ještě zmíníme.

Výslovnost řeckých hlásek – řecký pravopis

V současné době existují tři tendence jak starou řečtinu při školní výuce vyslovovat:

  1. Vyslovovat tak, jak vyslovují současní Řekové. Tento způsob razil humanista Johannes Reuchlin, a proto se někdy říká "výslovnost reuchlinovská". Ta ale není pro studium tohoto jazyka příliš vhodná, protože pravopis současné řečtiny vychází z historické podoby jazyka a od toho, jak se mluví, se velmi liší. Vzpomeňte si jen, jakou dalo práci naučit se v češtině, kde se píše "y" a kde "i", kde "s" a kde "z" a tak podobně, a v současné řečtině je to ještě mnohem těžší.
  2. Vycházet z toho, jak se mluvilo ve staré době, kdy se ustaloval řecký pravopis, a číst tedy přibližně tak, jak se píše. Tento způsob hájil humanista Erasmus Rotterdamský, a proto se někdy říká "výslovnost erasmovská".
  3. Druhý způsob se dále rozvíjí s novými vědeckými poznatky o výslovnosti hlásek klasické attičtiny v klasické době 5.-4. stol. před Kristem. Podle nich se "erasmovská" výslovnost upravuje, aby více odpovídala mluvě klasických autorů. Třetímu způsobu můžeme říkat "výslovnost restituovaná".

Badatelé v oboru řeckého jazyka mají sice o vývoji řeckých hlásek poměrně podrobné informace na základě nápisných památek a papyrových nálezů (třeba na základě toho, jaké chyby se kdy a kde nejčastěji vyskytují), avšak stejně nevíme zcela konkrétně, jak se jednotlivé hlásky ve staré řečtině foneticky realizovaly, protože audiozáznamy a rodilí mluvčí nejsou k dispozici. Pro studenta, kterému jde o čtení tištěných řeckých textů, je nejvýhodnější přijmout buď erasmovskou, nebo restituovanou výslovnost. My zvolíme tu erasmovskou (i když pro novozákonní dobu je to anachronismus) a budeme řecká písmena číst tak, jak je uvedeno v tabulce, a klidně i tak, jak jsme zvyklí při vyslovování českých hlásek. Nemusíme dělat svým mluvidlům žádné násilí.
Přesto je už z tabulky patrné, že číst správně řecký text není ani s erasmovskou výslovností úplně jednoduché, protože některá písmena se mohou číst několika způsoby. Volba způsobu ale není libovolná, závisí často na tom, jaká písmena stojí kolem. Proto budeme muset několik věcí vyložit ještě podrobněji.

Samohlásky

Řečtina měla dlouhé a krátké samohlásky podobně jako čeština. V písmu se ale rozlišovalo pouze dlouhé a krátké "e" a "o". Repertoár řeckých samohlásek byl tedy:

píše se:
čte se:
α a / á
ι i / í
υ i / í
ε vždy e
η vždy é
ο vždy o
ω vždy ó



Zapamatujte si:

  • Ýpsílon lze číst jako české "y" (tedy stejně jako "i"), nebo jako úzkou střední samohlásku (německé "ü"). Můžete si vybrat.
  • Ióta se čte jako "i", a to i na začátku slova, takže například jméno tohoto písmenka zní správně "ijóta", nikoli "jóta".
  • Ióta narozdíl od českého měkkého "i" nepůsobí změkčení předchozí souhlásky: νίκη [nýké]
  • Písmena alfa, ióta a ýpsílon se používají pro označení dlouhé i krátké samohlásky a délka se u nich nijak graficky nevyznačuje - čtenář si ji pamatoval. V tomto kurzu budeme trvat na rozlišování krátké a dlouhé výslovnosti pouze tam, kde je graficky vyznačena, tj. u epsílon : éta a omíkron : ómega.
    Pouze ve slovnících a gramatikách se můžete setkat s označováním délek také u alfa, ióta a ýpsílon, a to ležatou čárkou nad znakem pro samohlásku: ῡ, ῑ, ᾱ.

Dvojhlásky

V řečtině byly dvojhlásky krátké a dlouhé:

dvojhlásky krátké
dvojhlásky dlouhé
složené ze
samohlásky a ióta
složené ze
samohlásky a ýpsílon
složené ze
samohlásky a ióta
složené ze
samohlásky a ýpsílon
píše se čte se píše se čte se píše se čte se píše se čte se
αι aj αυ au á -

ει ej ευ eu é ηυ éu
οι oj ου ú ó ωυ óu
υι ij (= üj) -

-

-



Zapamatujte si:

  • v krátkých "iótových" dvojhláskách se ióta čte jako "j".
  • dvojhláska ου se čte jako "ú"!!! Nejde tedy v mluvené řeči o dvojhlásku, ale o dlouhou samohlásku, a my zde ου řadíme mezi dvojhlásky jen proto, že vycházíme z podoby grafického záznamu jazyka.
  • v ostatních krátkých i dlouhých "ýpsílonových" dvojhláskách se ýpsílon čte jako "u". (Všude jinde se ýpsílon čte jako "i", popř. "í"!!!)
  • ve sloupci "píše se" u dlouhých "iótových" dvojhlásek se vyskytují řecká písmena s jakousi čárkou dole, a ve sloupci "čte se" jsou české dlouhé samohlásky, tedy písmenka s čárkou nahoře. To ale nesmí mást. Neznamená to, že by se v řečtině čárkou dole značila délka samohlásky. V řečtině se ve dlouhých "iótových" dvojhláskách ióta postupem času přestalo vyslovovat, ale že jde o dvojhlásku, to v gramatickém povědomí zůstávalo dále, a tak se ióta začalo psát pod znak pro samohlásku - to je ona čárka pod písmenem. Zapamatujte si jeho latinský název, který budeme při dalších výkladech používat: je to "iota subscriptum" (to znamená "ióta napsané pod").

    Stojí-li dlouhá "iótová" dvojhláska na začátku slova, které se píše s velkým počátečním písmenem, píše se ióta za ně jako tzv. "iota adscriptum" (to znamená "ióta připsané za": Αι, Ηι, Ωι), ale i tato dlouhá dvojhláska se čte opět jako jednoduchá samohláska: ᾍδης je vlastní jméno podsvětního boha - s ióta adscriptum [hádés], ᾅδης je podsvětí - s ióta subscriptum [hádés]. (Dosud neznámá znaménka u písmene α jsou přídech a přízvuk. – Viz následující dvě kapitoly.)

Poznámka: Velká písmena se ve vydáních řeckých textů používají u vlastních jmen; na začátku vět se zpravidla užívají písmena malá, velká stojí pouze na začátku odstavců.

Souhlásky

Řecké souhlásky se čtou tak, jak je uvedeno v první tabulce. Zvláštní poznámku si zaslouží především písmeno gamma a sígma.

  1. gamma se čte ve většině případů jako "g", pouze před gamma, kappa, chí a ksí se čte jako české "n" ve slově "banka": Σφίγξ [sfinx] (Sfinga); ἄγγελος [angelos] (posel)
  2. sígma se čte jako "s", a to i mezi samohláskami: Μοῦσα [músa]; Ἰησοῦς [ijésús] (Ježíš)
  3. pravopisnou zvláštnost má písmeno , které se na začátku slova píše vždy s ostrým přídechem (aniž by bylo nutné to zdůrazňovat ve výslovnosti): ῥήτωρ [rétór] (řečník)
  4. théta se nečte jako anglické "th", ale spíše jako anglické "t" s velmi výrazným přídechem, tedy podobně, jako bychom vyslovili po
    sobě svázaně české hlásky "t" a "h".

A ještě jedna ryze praktická poznámka:

  • Pro první samostatné krůčky je dobré si uvědomit, že řečtina neměla hlásku "v", a že řecké "ν" se čte "n", ačkoli se zmíněnému českému písmenu podobá.

Přídechy

U každé samohlásky nebo dvojhlásky na začátku slova se psal ve staré řečtině tzv. přídech. Přídechy jsou dva:

  1. Některá slova mají přídech ostrý: - Ten se čte se jako "h" před dotyčnou samohláskou nebo dvojhláskou.
  2. Zbylá slova mají přídech jemný: ᾿ - Ten se nevyslovuje, ale jeho psaní je přesto povinné.

Jaký přídech slovo má, je třeba si zapamatovat při studiu slovní zásoby.

Pro umístění přídechů platí následující pravidla (šikmá čárka v příkladech značí přízvuk):

  1. v malém písmu u jednoduchých samohlásek se přídech píše nad znak samohlásky: ἐλπίς (naděje [elpis]), ἡμέρα (den [hémerá])
  2. ve slovech začínajících velkým písmenem se u jednoduchých samohlásek přídech píše před znak samohlásky: Ἀρίσταρχος[aristarchos]
  3. v malém písmu u dvojhlásek se přídech píše nad znak druhé samohlásky: εἰκών (obraz [ejkón]), οὕτως (takto [hútós])
  4. ve slovech začínajících velkým písmenem se u dvojhlásek krátkých přídech píše nad znak druhé samohlásky: Αἴγυπτος (Egypt [aigiptos])
  5. ve slovech začínajících velkým písmenem se u dvojhlásek dlouhých "iótových" (tj. u těch, které se čtou jako dlouhé samohlásky - srov. 1.2, pozn. 4) přídech píše před znak první samohlásky: ᾍδης (Hádés), ᾨδή (píseň, zpěv [ódé])

Přízvuk

V dnešní výslovnosti řečtiny se používá většinou přízvuk důrazový (jako v češtině). Původní přízvuk byl však melodický - přízvučná slabika se vyslovovala o kvintu výše než nepřízvučná. Přízvuk nemá pevné postavení. Může být na poslední slabice, předposlední slabice, nebo na třetí slabice od konce a jeho místo i druh se může v konkrétním tvaru slova lišit od slova základového (od slovníkového tvaru). Někdy se význam slova může odlišovat právě přízvukem; není to však příliš časté: (člen) / (zájmeno "které"). Proto se v tomto kurzu přízvuky budou vyučovat a vyžadovat jen ve velmi omezené míře. V této chvíli stačí si pouze zapamatovat, jak se v terminologii gramatiků jmenují jednotlivé přízvuky a jednotlivá slova v závislosti na tom, jaký přízvuk a na jaké slabice mají, a také jak se přízvuky píšou.

Druhy přízvuků:

  1. přízvuk ostrý - značí se čárkou se stejným sklonem, jaký má české diakritické znaménko dlouhé samohlásky, a umisťuje se stejně jako přídech, tj. v malém písmu nad znakem samohlásky, v případě dvojhlásky nad její druhou samohláskou atd. Pokud je na stejné slabice přídech i přízvuk, píše se ostrý přízvuk vždy za znaménko přídechu: Αἴγυπτος, οὕτως, ᾍδης (viz výše, bod 2.)
  2. přízvuk těžký - značí se čárkou opačného sklonu než má přízvuk ostrý a umisťuje se stejně jako on: καὶ (spojka "a" [kaj]), (nebo, než [é])
  3. přízvuk průtažný - značí se obloučkem nebo vlnovkou (podle použitého fontu) a umisťuje se rovněž jako přídech, tj. v malém písmu nad znakem samohlásky, v případě dvojhlásky nad její druhou samohláskou atd. Narozdíl od ostrého přízvuku se však v kombinaci s přídechem píše nad znaménko přídechu: σῶμα (tělo [sóma]), εὖ (dobře [eu]), εἷς (jeden [hejs])

Slova podle druhu a umístění přízvuků:

  1. ostrý přízvuk se může vyskytovat na posledních třech slabikách:
    • slovo s ostrým přízvukem na poslední slabice se nazývá oxytonon: ψυχή (duše [psíché])
    • slovo s ostrým přízvukem na předposlední slabice se nazývá paroxytonon: ἡμέρα (den [hémerá])
    • slovo s ostrým přízvukem na třetí slabice od konce se nazývá proparoxytonon: θάνατος (smrt [thanatos])
  2. těžký přízvuk se může vyskytnout pouze uprostřed souvislého textu, kde nahrazuje ostrý přízvuk na poslední slabice
    • slovo s těžkým přízvukem na poslední slabice se nazývá barytonon: καὶ ὁ λόγος ἦν πρὸς τὸν θεόν (...a to slovo bylo u Boha... [kaj ho logos én pros ton theon])
  3. průtažný přízvuk se může vyskytovat na posledních dvou slabikách:
    • slovo s průtažným přízvukem na poslední slabice se nazývá perispómenon: ἐν ἀρχῇ (na počátku [en arché])
    • slovo s průtažným přízvukem na předposlední slabice se nazývá properispómenon: δοῦλος (otrok [dúlos])

Interpunkce

Řečtina měla čtyři interpunkční znaménka:

  1. Tečka vypadá stejně a plní stejnou funkci jako tečka v češtině.
  2. Horní tečka (tzv. kólon) je tečka psaná ve výši horní hranice malého písmene (·) a má stejnou funkci jako středník a jako dvojtečka, tedy označení výraznějších předělů ve výpovědi, než jaké označuje čárka.
  3. Čárka vypadá stejně a plní obdobnou funkci jako čárka v češtině - její používání však není jako v češtině dáno gramatickým pravidlem: čárka v
    řečtině nevyznačuje tolik logicko-gramatické členění (např. odporovací poměr nebo členění souvětí na věty), ale spíš významové a rytmické celky (místa nádechů v mluvě).
  4. Otazník má podobu středníku (;), klade se na konec tázacích vět.

Vykřičník řečtina nemá. Zvolací věty se vyznačují pouze slovosledem, nebo nějakým zvolacím slovem.

Třídění hlásek

Pro tvoření některých slovesných kmenů je důležité všimnout si, jaká hláska předchází před koncovkou. K takovým slovesným kmenům patří i kmen futurální, o nějž půjde v této kapitole. Budeme se tedy muset nejprve zabývat rozdělením hlásek.

Teoretické třídění hlásek se zakládá na rozdílech mezi nimi, které v běžné komunikaci vnímáme bezprostředně a intuitivně. První a základní je rozdělení hlásek na souhlásky a samohlásky.

U samohlásek nemusíme pro naše potřeby zavádět žádné další rozdělení. Souhlásky se dělí podle několika hledisek do řady subkategorií, které si pro potřeby orientace v řeckém jazyce můžeme zjednodušit takto:

  1. Podle sluchového dojmu:
    • souhlásky ražené (odborně explozivy) - při jejich artikulaci dochází k vytvoření úplného závěru mluvidel a přerušení výdechového proudu (b, g, d atd.)
    • souhlásky plynné (odborně likvidy) - při jejich artikulaci dech průběžně uniká štěrbinou mluvidel (l a r)
  2. Podle místa artikulace - toto hledisko se může uplatnit u všech souhlásek, ale nám stačí všimnout si, jak se podle něho třídí souhlásky ražené v řečtině:
    • souhlásky zadopatrové: artikulují se v oblasti měkkého patra (κ, γ, χ)
    • souhlásky zubné: artikulují se závěrem jazyka a dásní těsně za zuby (τ, δ, θ)
    • souhlásky retné: artikulují se v oblasti rtů (π, β, φ)
    • [souhlásky nosové: artikulují se na stejných místech jako ostatní ražené hlásky, ale dochází přitom k rezonanci nosní dutiny (μ, ν).]

Poznámky:

  • Pokud si vyzkoušíte, jak se artikulují hlásky uvedené jako příklady pro souhlásky ražené, zjistíte, že se dopouštíme teoretické nepřesnosti, protože "ch" není v češtině souhláska ražená a "f" není ani ražená, ani retná (je to souhláska "zuboretná"). Při výkladu řečtiny je však praktické řadit tyto souhlásky tak, jak jsme uvedli, a kdybychom trvali na restituované výslovnosti klasické řečtiny, bylo by to dokonce i teoreticky "čisté" , neboť "φ" se dlouho vyslovovalo jako "ph" a "χ" jako "kh".
  • V tradičních řeckých gramatikách a učebnicích (Smyth, Niederle) se při výkladu slovesného systému z praktických důvodů k souhláskám plynným řadí i nosovky m a n, které moderní fonologie řadí k hláskám raženým. Budeme tak u příslušných témat postupovat také, protože nosová a plynná slovesa se v řečtině chovají stejně.
  • Pořadí použité u výčtu jednotlivých skupin ražených souhlásek není náhodné ani samoúčelné. Souhlásky jsou řazeny podle dalšího hlediska vystihujícího způsob jejich artikulace: na prvním místě řady stojí vždy souhláska neznělá, na druhém znělá a na třetím tzv. neznělá aspirovaná (neznělá s přídechem). Také toto hledisko bude později důležité, i když ho v této kapitole ještě neuplatníme.
  • Pro náročnější studenty doplňujeme Přehled řeckých souhlásek, který vychází z výslovnosti klasické řečtiny

Pravidla stahování samohlásek

Stahování samohlásek probíhalo podle určitých pravidel, která je pro lepší orientaci v slovesném, ale i jmenném systému řeckého jazyka dobré znát. V této kapitole shrnujeme stahování všech kombinací samohlásek, které přicházejí v úvahu ve slovesných konjugacích stažených sloves.

Stahování u kmenů zakončených na α

stahované hlásky výsledek stahování příklad
α + ε, η α ἀγαπά-ετε > ἀγαπᾶτε
α + ει, ῃ ἀγαπά-εις > ἀγαπᾷς
α + ο, ω, ου ω ἀγαπά-ομεν > ἀγαπῶμεν
α + οι (pouze v optativu)



Stahování u kmenů zakončených na ε

stahované hlásky výsledek stahování příklad
ε + ε ει ποιέ-ετε > ποιεῖτε
ε + ο ου ποιέ-ομεν > ποιοῦμεν
ε + dlouhá samohláska nebo dvojhláska ε před nimi zmizí ποιέ-εις > ποιεῖς



Stahování u kmenů zakončených na ο

stahované hlásky výsledek stahování příklad
ο + ο, ε, ου ου πληρό-ετε > πληροῦτε
ο + ει, ῃ, οι οι πληρό-εις > πληροῖς
ο + ω, η ω πληρό-ω > πληρῶ



Všimněte si:

  • Samohláska α má vždy převahu nad ε.
  • Samohláska ο má vždy převahu nad všemi ostatními samohláskami.
  • Stahuje-li se samohláska a  iótová dvojhláska, je výsledkem stahování zase iótová dvojhláska (ᾳ, ῳ, ει, οι).



Přehled řeckých souhlásek

způsob artikulace okluzivy, závěrové konstriktivy, úžinové
sluchový dojem explozivy, ražené frikativy, třené likvidy, plynné semivokály, polosamohl.
laterály vibranty
znělost nezn. znělé nezn. aspir. nasály - nosové nezn. znělé



místo arikul. labiály, retné p b ph (φ) m w = υ ve dvojhl.
alveoláry, dásňové* t d th (θ) n s z l r
palatály, předopatr. j = ι ve dvojhl.
veláry, zadopatr. k g kh (χ) [ŋ] = γ před κ, γ, χ, ξ
laryngály, hrdelné h

* My používáme tradiční, i když nepřesné označení "zubné".

Poznámka: Výslovnost erasmovská, kterou používáme my, se od této tabulky odchyluje zejména v oblasti neznělých aspirovaných okluziv.

Podle Grepl, M. - Karlík, P. a kol., Příruční mluvnice češtiny, Praha: Nakladatelství Lidové Noviny, 1995, s. 34, 38 a Palková, Z., Fonetika a fonologie češtiny, Praha: Univerzita Karlova, 1994, s. 209 pro řečtinu upravila D. Muchnová, zjednodušil a vysvětlivkami v závorkách doplnil J. Pavlík.