Řečtina

Řečtina je indoevropský jazyk. Mezi indoevropskými jazyky má však zvláštní postavení, a to ze dvou důvodů:

  1. Nepatří do žádné indoevropské jazykové rodiny. Zatímco např. čeština se řadí k západoslovanským jazykům, francouzština k románským, řečtina je dnes prostě řečtina. Její možní "sourozenci" v průběhu dějin vymřeli. (V tomto ohledu však není úplně ojedinělá. Také arménština a albánština jsou indoevropské jazyky podobného osudu.)
  2. Je to indoevropský jazyk, jehož historický vývoj můžeme sledovat kontinuálně po téměř 3500 let až dodnes, ba můžeme na základě srovnání s jinými indoevropskými jazyky vytvářet i hypotézy o tom, jak tento jazyk vypadal před 4000 lety, když předkové Řeků přišli do egejské oblasti.

Druhou z charakteristik ocení zejména lingvisté, kteří se zabývají historií indoevropských jazyků. Běžným zájemcům o "řečtinu" je tento rys spíše na překážku, protože dříve, než si opatří nějakou učebnici nebo se přihlásí do kurzu, si musejí ujasnit, co se chtějí učit. Řada učebnic a gramatik nese upřesnění v názvu, jiné alespoň v úvodu. Nyní si tedy objasníme, jak to s řečtinou bylo a jaké místo v její historii zaujímá řečtina novozákonní. První písemné doklady řeckého jazyka pocházejí z Knóssu na Krétě, z Pylu a Mykén na Peloponésu a z Théb. Jsou to hliněné tabulky s administrativními dokumenty, datují se do 15.-13. stol. před Kristem a jsou psány slabičným písmem, kterému dali badatelé jméno "lineární písmo B". Zaznamenávají řecký dialekt, kterému se dnes říká mykénština. Po tomto období nejsou o řečtině žádné zprávy, a to téměř až do konce 8. stol. před Kristem, kdy se začínají objevovat první nápisy psané už písmem, které řečtina používá dodnes a kterému se říká alfabeta. Kdybychom měli hovořit o všech dialektech, které jsou dochovány z různých dob a oblastí na nejrůznějších nápisech, bylo by to zdlouhavé a asi poněkud samoúčelné. Studium řeckých nápisů je sice důležité pro poznání vývoje jazyka a jeho výslovnosti a nápisy jsou rovněž důležitým pramenem pro politickou a kulturní historii jednotlivých oblastí, ale naším cílem je dát pouze všeobecnou a orientační informaci o jazykové situaci v řecké literatuře. Jde nám přece o novozákonní jazyk.
Nemluvíme-li o jazyce nápisů, nýbrž pouze o literárních jazycích, je stará řečtina charakteristická ještě jedním rysem. V řeckém jazyce se dochovala velmi bohatá literatura nejrůznějších žánrů. Jednotlivé žánry vznikaly a používaly se v různých oblastech a při různých příležitostech, a protože každá oblast mluvila svým dialektem, došlo k tomu, že se v řecké literatuře ustálilo několik spisovných jazyků - málem bychom mohli říct, že každý žánr měl své zvláštní nářečí. Udělejme si tedy o nich krátký přehled.

Klasické literární dialekty

V klasické řecké literatuře se objevují čtyři skupiny dialektů:

  1. iónské - nářeční skupina, která se používala na západním pobřeží Malé Asie (dnešní Turecko) a na většině ostrovů v Egejském moři. Psala se v ní jambická a elegická poezie (Mimnermos, Solón, Archilochos, Theognis, Xenofanés) a historiografická a filozofická próza (Hekataios, Hérodotos, Thalés, Anaximenés, Anaximandros, Hérakleitos).Do iónské nářeční skupiny se řadí také jazyk epické poezie. Ta byla z našeho pohledu nejstarším žánrem. O homérských eposech Iliadě a Odysseji, které představují jen zlomek řecké epiky, ví v Evropě snad každý. Jejich vznik se datuje někdy do 8. stol. před Kristem. Jsou napsány jazykem, jehož základem je stará iónština, ale v kterém jsou patrné i vlivy aiolské. Říká se mu homérský dialekt neboli epická iónština. V podobě, v jaké ho známe z homérské epiky, jde vlastně o speciální literární jazyk. Jako takový také v řecké literatuře fungoval - jeho prvky se často používaly v jiných žánrech a příslušných dialektech a dodávaly jim patinu starobylosti, literárnosti a uměleckosti. Mezi jinými literárními dialekty měla epická iónština poměrně největší stálost. Ačkoli to byl jazyk nejstarší, používal se bez ustání, takže když se například egyptský Řek Nonnos z Panopole v 5. stol. po Kristu rozhodl napsat epos o Dionýsovi a epicky přebásnit Janovo evangelium, použil jazyk v podstatě homérský.
  2. attické - nářečí, kterým mluvily Athény a jejich okolí (Attika). Získalo si velký kulturní vliv v 5. století před Kristem, v době, kdy se Athény během válek s Peršany staly nejmocnějším státem řecké oblasti. Tehdy se jejich jazyk začal užívat v historiografii (Thúkýdidés, Xenofón) - konečně, byli to Attičané, kdo tehdy "psali dějiny" -, v rétorické próze (i Gorgiás pocházející ze sicilských Leontin, kde se rozhodně atticky nemluvilo, v Athénách řečnil a psal atticky) a také filozofická próza se začala psát v attičtině (Platón, Aristotelés), a tak se Athény staly rovněž intelektuálním centrem řeckého světa. Jednou z příležitostí k demonstraci athénského blahobytu byly pravidelné každoroční divadelní slavnosti (Velké Dionýsie), při kterých se soutěžilo v inscenaci tragédií a komedií (Aischylos, Sofoklés, Eurípidés, Aristofanés), a protože se tyto divadelní literární formy rozvinuly do své klasické podoby jako součást attických národních slavností, ustálilo se také v nich attické nářečí. - Ovšem v pasážích, které v tragédii zpíval sbor, se používal jazyk zabarvený dórsky (viz níže). Dórština se totiž pro sborové zpěvy ustálila už dříve a básnické druhy byly zřejmě se svým žánrovým jazykem svázány mnohem těsněji než próza, takže přechod k attičtině nebyl kulturně přijatelný.
  3. aiolské - v literární tvorbě se uplatnil zejména aiolský subdialekt z ostrova Lesbu při severozápadním pobřeží Malé Asie, který používali při tvorbě lyrické poezie básnířka Sapfó a básník Alkaios.
  4. dórské - zahrnuje řadu nářečí, kterými se mluvilo na větší části Peloponéského poloostrova, na Krétě, na některých ostrovech v Egejském moři. Jazyk na bázi dórštiny se používal ke skládání lyrických písní určených ke sborovému zpěvu (Pindaros, Simónidés, Bakchylidés, ale i sborové partie v attických tragédiích). Na Sicílii se rozvinul dórský dialekt, jenž se dochoval ve zlomcích Sófronových a Epicharmových frašek.

Helénistická řečtina

Předznamenáním epochálního zlomu ve vývoji řeckého světa i jazyka byl rok 336, kdy v sousední Makedonii usedl na trůn král Alexandros. Jeho otec Filip II. totiž dva roky před tím porazil Řeky u Chairóneie a Alexandros pak s podporou armády a chytrých politických hesel (jako bylo sjednocení Řeků k boji proti Peršanům) celé Řecko spojil a roku 334 vytáhl s řecko-makedonskou armádou do Asie. V následujícím desetiletí si bez jediné porážky vojensky podmanil nejen Persii, ale pronikl až do Indie, kde ho k ukončení výpravy přinutila jen a pouze nechuť jeho vojáků táhnout ještě dále. Nám tu však nejde o líčení řeckých dějin a dalších osudů této nové velké říše. Chtěli jsme jen nastínit novou situaci, která vedla k velkému rozšíření a zároveň proměně řeckého jazyka a kultury. Na svém tažení totiž Alexandros zakládal města, kterým většinou dával své jméno, takže až dosud máme stopy různých Alexandrií od Egypta až po dnešní Pákistán. V nich se ale nemluvilo místním jazykem. Byla to města s řecko-makedonskou správou a jednacím a kulturním jazykem v nich byla řečtina. Jak to ale bývá, když se nějakým jazykem mluví na příliš velkém území a když jím píšou lidé různého jazyka a vzdělání, dočkala se tato řečtina určitého gramatického zjednodušení a stylistického rozvolnění. Vznikl vlastně nový dialekt. Jeho základem byla attičtina, ale objevuje se v něm i několik prvků iónských. Říká se mu "obecná řečtina", tj. řecky "koiné dialektos". Tento jazyk se začal používat v literatuře od tzv. helénistického období, které je na svém začátku ohraničeno řecko-makedonskou expanzí za Alexandra a na konci dovršením římské expanze a vznikem římského císařství, a používal se pak i nadále.

Řečtina křesťanských textů

Vývoj řečtiny však neskončil. Mluvený jazyk se vyvíjí kontinuálně až dodnes. Tento vývoj však nelze dobře sledovat na jazyce literatury, kde působí spisovné standardy. Koncem 1. stol. před Kristem se mezi vzdělanci rozšířilo hnutí tzv. "atticistů" - literátů, kteří se z attických textů 5. a 4. stol. před Kristem naučili atticky a začali toto staré nářečí pro jeho vysokou kulturní prestiž znovu používat při psaní prózy (pro poezii fungoval standard epické iónštiny). Ve staletích křesťanské éry se tedy v literatuře používal spisovný jazyk, který se od jazyka hovorového lišil. Existují křesťanské texty psané lidmi velmi vzdělanými, kteří používali attičtinu, existují křesťanské texty od autorů, kteří tento vzdělanecký standard neznali, nebo odmítali, ale ani ti nepoužívali jazyk hovorový - psali jazykem na bázi literární koiné s větším či menším jazykovým vlivem místní hovorové řečtiny, vzdělanecké literární attičtiny a novozákonních a liturgických textů, které v křesťanském prostředí pochopitelně také fungovaly jako jistý jazykový standard.

Řečtina Nového zákona

Jedním z dílčích křesťanských standardů byl tedy jazyk Nového zákona. Nový zákon je sbírka spisů různých autorů, různých jazykových kvalit a různé stylistické úrovně. Všechny jsou ale napsány jazykem na bázi obecné řečtiny, na bázi koiné dialektos. Jazyku Nového zákona se říká často jednoduše "koiné", ale chceme-li být přesnější, pak raději "novozákonní koiné" nebo také "novozákonní řečtina". Na tento jazyk se také zaměřuje tato online studijní gramatika.
V době, kdy byla ještě rozšířena klasická gymnázia, kde se vyučovala stará řečtina, učily se základy řečtiny na attičtině. Proto se také většina starších českých učebnic a příruček staré řečtiny věnuje právě jí. Pokud se stará řečtina někde vyučuje dnes, pak se její základy učí buď opět na klasické attičtině, nebo na koiné Nového zákona (tak tomu bývá většinou na teologických fakultách nebo v různých teologických seminářích), a to platí i ve světě. Jestliže tedy objevíte nějakou učebnici, gramatiku nebo jinou pomůcku, kterou budete chtít ke studiu řečtiny využít - ať českou, nebo cizojazyčnou - bude pro vás důležité zjistit, jaké řečtině se věnuje. Bude to zpravidla příručka klasické attičtiny, nebo koiné. Existují rovněž příručky homérského dialektu, ale ty se dají velmi snadno poznat už podle názvu. Doporučujeme vám přesto, než si nějakou takovou pomůcku pořídíte, abyste si raději nejprve přečetli předmluvu či úvod, nebo (v případě internetových obchodů) si zkusili najít takovou anotaci knihy, kde bude jasný údaj o tom, pro jaký jazyk slouží. Pozor hlavně na učebnice a příručky moderní řečtiny, neboli novořečtiny!!! - V různých reklamách se ne vždy dost jasně rozlišuje, a taková pomůcka by vám při studiu staré řečtiny nepomohla vůbec. To ale už tak docela neplatí o příručkách attičtiny. Jak jsme si už vysvětlili, je koiné jazyk, kterému attičtina posloužila za základ - koiné je vlastně jakási její druhá vývojová fáze, a proto znalec attičtiny bude umět číst Nový zákon a znalec novozákonní koiné (takový, který zvládne i četbu jazykově obtížnějších novozákonních spisů, jako jsou Skutky apoštolů, List Židům, Petrovy listy, List Jakubův) bude rozumět klasické attičtině. Používat učebnici attičtiny, nebo slovník k attickým autorům pro četbu a studium novozákonního jazyka by přesto nebylo příliš efektivní, a proto pořízení příručky tohoto druhu můžeme doporučit pouze tomu, kdo má o starou řečtinu obecnější zájem. Použít ale gramatiku vytvořenou na základě attických textů pro studium koiné do jisté míry lze - morfologie (skloňovací a časovací koncovky apod.), jsou totiž v obou dialektech většinou shodné.