Výslovnost řeckých hlásek – řecký pravopis

V současné době existují tři tendence jak starou řečtinu při školní výuce vyslovovat:

  1. Vyslovovat tak, jak vyslovují současní Řekové. Tento způsob razil humanista Johannes Reuchlin, a proto se někdy říká "výslovnost reuchlinovská". Ta ale není pro studium tohoto jazyka příliš vhodná, protože pravopis současné řečtiny vychází z historické podoby jazyka a od toho, jak se mluví, se velmi liší. Vzpomeňte si jen, jakou dalo práci naučit se v češtině, kde se píše "y" a kde "i", kde "s" a kde "z" a tak podobně, a v současné řečtině je to ještě mnohem těžší.
  2. Vycházet z toho, jak se mluvilo ve staré době, kdy se ustaloval řecký pravopis, a číst tedy přibližně tak, jak se píše. Tento způsob hájil humanista Erasmus Rotterdamský, a proto se někdy říká "výslovnost erasmovská".
  3. Druhý způsob se dále rozvíjí s novými vědeckými poznatky o výslovnosti hlásek klasické attičtiny v klasické době 5.-4. stol. před Kristem. Podle nich se "erasmovská" výslovnost upravuje, aby více odpovídala mluvě klasických autorů. Třetímu způsobu můžeme říkat "výslovnost restituovaná".

Badatelé v oboru řeckého jazyka mají sice o vývoji řeckých hlásek poměrně podrobné informace na základě nápisných památek a papyrových nálezů (třeba na základě toho, jaké chyby se kdy a kde nejčastěji vyskytují), avšak stejně nevíme zcela konkrétně, jak se jednotlivé hlásky ve staré řečtině foneticky realizovaly, protože audiozáznamy a rodilí mluvčí nejsou k dispozici. Pro studenta, kterému jde o čtení tištěných řeckých textů, je nejvýhodnější přijmout buď erasmovskou, nebo restituovanou výslovnost. My zvolíme tu erasmovskou (i když pro novozákonní dobu je to anachronismus) a budeme řecká písmena číst tak, jak je uvedeno v tabulce, a klidně i tak, jak jsme zvyklí při vyslovování českých hlásek. Nemusíme dělat svým mluvidlům žádné násilí.

Přesto je už z tabulky patrné, že číst správně řecký text není ani s erasmovskou výslovností úplně jednoduché, protože některá písmena se mohou číst několika způsoby. Volba způsobu ale není libovolná, závisí často na tom, jaká písmena stojí kolem. Proto budeme muset několik věcí vyložit ještě podrobněji.

Samohlásky

Řečtina měla dlouhé a krátké samohlásky podobně jako čeština. V písmu se ale rozlišovalo pouze dlouhé a krátké "e" a "o". Repertoár řeckých samohlásek byl tedy:

píše se:
 čte se:
α a / á
ι i / í
υ i / í
ε vždy e
η vždy é
ο vždy o
ω vždy ó



Zapamatujte si:

  • Ýpsílon lze číst jako české "y" (tedy stejně jako "i"), nebo jako úzkou střední samohlásku (německé "ü"). Můžete si vybrat.
  • Ióta se čte jako "i", a to i na začátku slova, takže například jméno tohoto písmenka zní správně "ijóta", nikoli "jóta".
  • Ióta narozdíl od českého měkkého "i" nepůsobí změkčení předchozí souhlásky: νίκη [nýké]
  • Písmena alfa, ióta a ýpsílon se používají pro označení dlouhé i krátké samohlásky a délka se u nich nijak graficky nevyznačuje - čtenář si ji pamatoval. V tomto kurzu budeme trvat na rozlišování krátké a dlouhé výslovnosti pouze tam, kde je graficky vyznačena, tj. u epsílon : éta a omíkron : ómega.
    Pouze ve slovnících a gramatikách se můžete setkat s označováním délek také u alfa, ióta a ýpsílon, a to ležatou čárkou nad znakem pro samohlásku: ῡ, ῑ, ᾱ.

Dvojhlásky

V řečtině byly dvojhlásky krátké a dlouhé:

dvojhlásky krátké
dvojhlásky dlouhé
složené ze
samohlásky a ióta
složené ze
samohlásky a ýpsílon
složené ze
samohlásky a ióta
složené ze
samohlásky a ýpsílon
píše se čte se píše se čte se píše se čte se píše se čte se
αι aj αυ au ᾳ á -

ει ej ευ eu ῃ é ηυ éu
οι oj ου ú ῳ ó ωυ óu
υι ij (= üj) -

-

-



Zapamatujte si:

  • v krátkých "iótových" dvojhláskách se ióta čte jako "j".
  • dvojhláska ου se čte jako "ú"!!! Nejde tedy v mluvené řeči o dvojhlásku, ale o dlouhou samohlásku, a my zde ου řadíme mezi dvojhlásky jen proto, že vycházíme z podoby grafického záznamu jazyka.
  • v ostatních krátkých i dlouhých "ýpsílonových" dvojhláskách se ýpsílon čte jako "u". (Všude jinde se ýpsílon čte jako "i", popř. "í"!!!)
  • ve sloupci "píše se" u dlouhých "iótových" dvojhlásek se vyskytují řecká písmena s jakousi čárkou dole, a ve sloupci "čte se" jsou české dlouhé samohlásky, tedy písmenka s čárkou nahoře. To ale nesmí mást. Neznamená to, že by se v řečtině čárkou dole značila délka samohlásky. V řečtině se ve dlouhých "iótových" dvojhláskách ióta postupem času přestalo vyslovovat, ale že jde o dvojhlásku, to v gramatickém povědomí zůstávalo dále, a tak se ióta začalo psát pod znak pro samohlásku - to je ona čárka pod písmenem. Zapamatujte si jeho latinský název, který budeme při dalších výkladech používat: je to "iota subscriptum" (to znamená "ióta napsané pod").

    Stojí-li dlouhá "iótová" dvojhláska na začátku slova, které se píše s velkým počátečním písmenem, píše se ióta za ně jako tzv. "iota adscriptum" (to znamená "ióta připsané za": Αι, Ηι, Ωι), ale i tato dlouhá dvojhláska se čte opět jako jednoduchá samohláska: ᾍδης je vlastní jméno podsvětního boha - s ióta adscriptum [hádés], ᾅδης je podsvětí - s ióta subscriptum [hádés]. (Dosud neznámá znaménka u písmene α jsou přídech a přízvuk. – Viz následující dvě kapitoly.)

Poznámka: Velká písmena se ve vydáních řeckých textů používají u vlastních jmen; na začátku vět se zpravidla užívají písmena malá, velká stojí pouze na začátku odstavců.

Souhlásky

Řecké souhlásky se čtou tak, jak je uvedeno v první tabulce. Zvláštní poznámku si zaslouží především písmeno gamma a sígma.

  1. gamma se čte ve většině případů jako "g", pouze před gamma, kappa, chí a ksí se čte jako české "n" ve slově "banka": Σφίγξ [sfinx] (Sfinga); ἄγγελος [angelos] (posel)
  2. sígma se čte jako "s", a to i mezi samohláskami: Μοῦσα [músa]; Ἰησοῦς [ijésús] (Ježíš)
  3. pravopisnou zvláštnost má písmeno ró, které se na začátku slova píše vždy s ostrým přídechem (aniž by bylo nutné to zdůrazňovat ve výslovnosti): ῥήτωρ [rétór] (řečník)
  4. théta se nečte jako anglické "th", ale spíše jako anglické "t" s velmi výrazným přídechem, tedy podobně, jako bychom vyslovili po
    sobě svázaně české hlásky "t" a "h".

A ještě jedna ryze praktická poznámka:

  • Pro první samostatné krůčky je dobré si uvědomit, že řečtina neměla hlásku "v", a že řecké "ν" se čte "n", ačkoli se zmíněnému českému písmenu podobá.